9. Kapitola

    Když vám pulsuje ruka bolestí, bojíte se o vlastní život a hrozí, že vašeho idola zmlátí parta ochlastů, většinou neuvažujete zrovna moc logicky, ale spíš intuitivně a o to se nyní pokoušela Aime. Panika jí už nadobro ovládla a racionální myšlení jí zamávalo už před půl hodinou. Poháněna strachem se ale přece jen nakonec pohnula a rozběhla se k jedinému místu, kde určitě žili nějací lidé. K jedinému paneláku v ulici.

    Josh ležel na zemi schoulený do klubíčka a snažil se nevydat ze sebe ani hláskui přes to, že do něj tři kluci kopali. Strašně ho bolelo v oblasti hrudníku a špatně se mu dýchalo, ale věděl, že utéct by se mu už nepodařilo. Všichni členové party byli očividně naštvaní, že zapříčinil útěk jejich oběti a vztek si na něm chtěli náležitě vybít. V tom je ale zarazil jejich vůdce. "Už toho zmetka nechte! Můžem si to s ním vyřídit i pozdějc, ale ta malá mrcha nebyla odsud a kvůli ní bychom mohli mít fakt velký problémy. Rychle! Zkusíme jí ještě někde najít." křikl na zbytek členů a propálil mladíky takovým pohledem, že  se neodvažovali ani ceknout a ihned vyrazili za ním.

    Schoulila se pod schody, do temného koutku a doufala, že sem její pronásledovatelé už nepřijdou. Představa, že by měla stoupat do schodů pro ni byla nemyslitelná, protože její ruka neuvěřitelně bolela a celé tělo bylo celkově vyčerpané stresovou situací. Před dveřmi do domu uslyšela křik a její už dušička se z malé scvrkla na mikroskopickou. Parta se ušislyšně (to má znamenat to stejné co "očividně") rozdělila aby měli větší šanci na nalezení oběti. Vchodové dveře se otevřely a dovnitř opatrně vešel jeden z mladíků. Aime ani nedýchala a tiskla se k vlhké stěně, co nejvíc to šlo. Kroky se však neúprosně přibližovaly.

   Chvíli ještě ležel, ale pak se rozhodl jednat. Věděl, že když tu zůstane, akorát si vyslouží další výprask a tak se pokusil postavit. Tlak v hrudi vzrostl a on bolestí sykl. Chodit ale jakž takž mohl a jelikož neviděl ani neslyšel v okolí sebemenší zvuk, tak se vydal směrem k domovu.

    Aime už zahlédla špičku černých tenisek, když se najednou v prvním patře otevřely dvěře a z nich se podle podivných zvuků a zpěvu vypotácel někdo, kdo měl už určitě něco upito. Teniska strnula na místě ve vzduchu a pronásledovatel zvažoval vážnost situace. Když se ale zeshora ozvalo: "Tebe sem tu ještě neviděl! Jdi si krást jinak, ty šmejde!!!", doprovázené hrstí různých nadávek, otočil se kluk doslova na patě a rychle vyklidil bojiště. Aime se rozplakala štěstím...

    Opřel se o rám dveří a notil se zvednout nohy a zdolat ještě ty poslední dva schody, co ho dělily od "bezpečí" v domě. Jeden schod... Druhý schod... Počítal a mechanicky pošupoval nohama i přes to, že celé jeho tělo chtělo pravý opak a nejradši by se vyčerpaně svezlo k zemi. Když konečně překročil práh, uviděl Aime, jak s uslzenou tváří a pavučinou ve vlasech vylézá zpod schodů.