5. Kapitola

    Ležela na střeše a pozorovala podzimní oblohu. Nad hlavou jí poletovalo pár listů z topolu, který byl vlastně jediným pořádným stromem v okolí. Tipovala, že přednáška se už musí chýlit ke konci. Dost ji překvapilo, že si Josh dával tak na čas. Nečekala by, že někoho jako je on budou zajímat dnes probíraná témata... Vždyť má plno vlastních zkušeností! Tak co se sakra tak loudá? Už mi měl dávno klečet u nohou a omlouvat se! Nedočkavostí a rozčilením se celá třásla. Měla chuť slézt, najít si Joshe a přitáhnout ho zase zpátky a všechno si s ním vyříkat (i když tedy v jejích představách se k mluvení vlastně moc nedostávali). On ale stále nešel.

    Zatímco Aime okupovala střechu školní budovy, Josh bloumal kolem požárního žebříku a přemýšlel. Ani za mák se mu nechtělo napodruhé doprošovat nějaké malé holky, která si hraje na rebelku, nebo se před ní ztrapňovat. Jeho ego bylo pošramoceno už jen tím, že se jí musel omlouvat jednou. Zároveň ale tušil, že pokud se s Aime neusmíří teď, tak každý další den to bude jen těžší a těžší. Položil tedy konečně dlaně na kovové příčky. Chlad, který jimi prostoupil ho trošku povzbudil a tak se jal šplhat vzhůru. Každý další krok (?) prováděl ale s větší a větší opatrností, až se ale stejně dostal k okapu, který dával jasně najevo, že okraj střechy je blizoučko. Joshovo srdce začalo tlouci rychleji a v žaludku narostl svíravý pocit do neuvěřitelných rozměrů. Opatrně vykoukl přes okapovou rouru a do poslední chvilky doufal, že tam ONA nebude. Ale byla tam. Ležela na zádech a očividně si ho ještě nevšimla. Instinktivně se zase skryl.

    Zaslechla nějaký šramot u okapu. Že by Josh? Už je tady? Začala zmatkovat... Zůstaň v klidu ležet, nedej na sobě znát nervozitu! Přehrávala si stále v duchu a čekala, kdy zahlédne ty krásné blonďaté vlasy vykukovat přes okraj střechy. V duchu počítala do 60... A pak ještě jednou. To tam zamrzl, či co? To nechá čekat dámu? Lehce rozhořčena se začala potichu plazit blíž a blíže k Joshovi. Těšila se až ho uvidí, jak se udiveně dívá do jejích očí. Ještě se jí snad nikdy nenaskytla možnost dívat se na něj svrchu! Připravovala si, jaký výraz použije... Vykoukla přes okraj s mírným úsměvem a šibalstvím v očích. Obojí však pohaslo, když uviděla, že se pod ní nenachází nic, než pár popelnic přistavený ke stěně. Po Joshovi ani vidu ani slechu.

    Stihnul to těsně. Stál za rohem budovy pod stříškou chránící kola před deštěm a zhluboka dýchal. Přehrával si stále znovu k jak (pro něj) trapné situaci mohlo dojít a zároveň pomocí lesklého displeje mobilu pozoroval Aime, která se zmateně rozhlížela a rozzlobeně stahovala obočí. Tak to jsem pos**l! To byla jediná úvaha, na kterou v této chvíli dokázal dojít. Nejradši by se na místě propadl, teď už mu bylo jasné, že s Aime vážně dobré vztahy pěstovat nebudou...

    Ona tomu nemohla uvěřit. To už mám halucinace? Nebo jsem tak blbá? No jo, už to tak asi bude... Jak jsem si mohla jen na okamžik myslet, že za mnou po mém "výstupu" bude dolejzat nejvíc COOL týpek ze školy? Jsem taková kráva! Nadávala si v duchu a bědovala nad svou beznadějí. Oči měla už zase plné slz. Tak dost! Přece nebude s největší rebelkou na škole mávat takový malý nedochvilný spratek jako s hadrem! Vzpamatuj se konečně a začni se zase zoustředit na své povinosti! On je v úplně jiném vesmíru! A moc dobře to ví...

    Teď už tam za ní nemůžu! Opakoval si stále Josh, když s pocitem prohry mířil na okraj města k místu, kde i ve dne bylo šero a kde se slovu "čistota" každý jen od srdce zasmál. Ulice v které bydlel byla poseta igelitovými taškami a sáčky, takže vypadala jak po vydatném sněžení. Domy zde byly staré, oprýskané a rozpadající se. Okna u mnohých budov byla vytlučena a nahrazena kartonem, který opravdu jen stěží dokázal zadržet ledový vítr, který se touto čtvrtí proháněl. Uprostřed toho všeho stál veliký šedý činžák, který sem vůbec nezapadal a působil jako kdyby byl přinesen stejným tornádem jako Dorotka a její psík (viz Čaroděj ze země Oz). A právě tam Josh mířil. V porovnání se sbytkem čtvrti na tom vlastně ještě nebyli tak špatně. Stiskl masivní kliku a opřel se ramenem do dveří, které zaskřípaly a neochotně ho vpustily do temnoty panující za nimi...

    Slezla ze střechy, popadla všechny své věci ze skříňky a vyrazila pryč. Po cestě plánovala co podnikne, když se její naděje rozpadla. Přemítala a procházela čtvrť za čtvrtí, míříce k jejímu domovu. Netěšila se tam. Měla teď často pocit, že tam nemá žádné místo jen pro sebe. Chtěla víc volnosti, víc uznání! Ale ani jednoho se jí nedostávalo...