11. Kapitola

    O měsíc později:

    Zamával na ní a ona se na něj usmála. Byli skvělá dvojka. Aime s rukou v dlaze a Josh ještě stále s obvazy. Nikdo jim už dva týdny neřekl jinak než "milenci mrzáčkové". Po cestě do školy i ze školy jste je zahlédli vždycky jedině pohromadě. Vodění za ručičku si Aime ještě dostatečně neužila a tak i tentokráte kráčeli s rukama propletenýma do sebe. Společně plánovali Nickovu adopci a společnou budoucnost. Jak Josh brzy zjistil, nejen že šla Aime do všeho po hlavě, ale dokázala zároveň pro věc zapálit i toho největšího ignoranta. Brzy už měli zmapované všechny možné pěstounské rodiny, vybraný domek do kterého se později (resp. tak za pět let) nastěhují a pro oba bylo všechno perfektní. Josh trávil víc času se svou dívkou než s rodinou a tak už o dění v jejich bytě moc nevěděl. Proto ho překvapilo, když přišel jednou domů a na skříňce uviděl nový DVD přehrávač. Na opětované otázky, kde se u nich doma vzal se mo nedostávalo jiné odpovědi než: "Co tě to zajímá? Buď rád, že konečně něco takového máme!" a jemu začalo docházet, že to asi úplně "čistý" kšeftík nebyl. Když se za další dva dny objevily v obývacím pokoji ještě dva nerozbalené telefony, nedalo mu to a ve škole se Aime zeptal, jestli ze zpráv něco neví o nějakém lupiči. Jak předpokládal, v jednom ze supermarketů ve městě se ztratil DVD přehrávač, nějaké mobilní telefony a tři zákazníci byli obráni o peněženku. Nyní stál Josh před těžkou volbou... Má udat vlastní rodiče?

    "Hele, je to ode mě dost hnusný, ale myslím, že se to stejně provalí. Nedělej si s tím starosti. Najdeme jinou  rodinu Nickovi a potom můžem vymyslet, co dál. Nemá ale cenu zbytečně působit rozruch a znepřátelit si vlastní rodiče. Vím, že pro tebe dost udělali a je těžké uvěřit k čemu se snížili, ale asi to tak už v životě bývá..." Mlela Aime na jedné z jejich procházek parkem. Josh věděl, že mu chce pomoci, ale z celé situace mu bylo úzko. Co je správné? Sice se jeho vztah s rodiči přetrhal už před dost dlouhou dobou, ale přece jen to byli oni, kdo mu dali život. Něco jim určitě dlužil...

 O dva týdny později:

    Pan a Paní Tonnerovi byli typickým příkladem perfektní rodiny. Jejich domek poblíž centru města byl za každého počasí a v každém čase uklizen a naaranžován, jako by se ho chystali prodat a každým dnem čekali zájemce. Mladý pár velmi stál o miminko, ale jak už to tak bývá, každému se život někdy pěkně zkomplikuje a paní Tonnerovou postihla těžká rána-nebyla jí dána možnost mít dítě.  Když se manželé naučili s hroznou skutečností žít, rozhodli se, že adoptivní péče bude pro ně to pravé. Když poprvé uviděli Nicka (kterého sociální pracovníci přemístili do dětského domova ihned, jak zjistili v jakém prostředí musí žít), nemohli ani uvěřit jaké mají štěstí. Chlapec se jim na první pohled zalíbil a když jim už po 10 minutách vesele skákal na pérovacím gauči, byli rozhodnuti. Nicka si vezmou do pěstounské péče. Měli však jednu podmínku: Budou moci chlapce vychovávat bez rušivých vlivů jeho předchozí rodiny. Předchozí otec ani matka a dokonce ani Josh se s ním nebudou moci stýkat.

    Když se Josh dozvěděl, že vybraní kandidáti s adopcí souhlasí, byl nadšený, úsměv na tváři mu ale rychle pohasl, když se dozvěděl, co to pro něj bude znamenat. O rodiče se (zatím) nebál. Matka byla odsouzena k pobytu ve vězení po dobu tří let za krádeže a otci, který se z této skutečnosti zhroutil a naprosto se přestal starat o okolní svět, včetně dětí, byl zbaven rodičovské zodpovědnosti. Chlepce sice zklamalo, že o svého bratříčka přijde, ale utěšoval se, že ho stejně ještě nějakou dobu budou zvát, aby jim s jeho výchovou pomohl a zasvětil je do Nickových myšlenkových pochodů, věcí co má rád a jeho zlozvyků. Chtěl pro něj vždy jen to nejlepší a vzhledem k tomu, že on sám se nyní, i přes to, že nedávno oslavit 18té narozeniny, nedokázal postarat ani sám o sebe, natož o bratříčka, byl rád, že bude Nick v bezpečí. Zároveň chápal i starost nových "rodičů". Chtěli si adoptovat jedno dítě, ne dvě.

    Aime byla šťastná, neboť se jí konečně podařilo přesvědčit rodiče, že pokoj pro hosty by mohli přenechat jejímu dobrému kamarádovi, který to má teď doma těžké a potřeboval by ubytování alespoň do doby, než se přestěhuje na nějakou studentskou kolej. Upjatá matka a otec, který měl rád svůj klid a jistotu, byli nejprve proti, ale když začala vyhrožovat, že uteče, nakonec se rozhodli rezignovat a tak se Josh do dvou dnů nastěhoval. Stále ještě chodil do stejné školy, v pátek odpoledne navštěvoval Tonnerovi a maturita se mu už blížila mílovými kroky. 

    O (další) měsíc později:

    Život obou mladých lidí konečně získal nějaké pevné koleje. Josh Aime pomáhal s učením, které mu i přes jeho naprostou ignoraci školy po dobu asi 4 let, překvapivě dobře šlo a Aime se zase pokoušela změnit Joshe v slušného hocha (no, přiznejme si rovnou, nešlo jí to). Zatím ze všech bodů z jejího pomyslného seznamu přistoupil jen na to, že přestane kouřit, což ale Aime považovala za dost slibný začátek. Bylo až neuvěřitelné, o kolik byla dívka rozumější než Josh, ale ještě neuvěřitelnější bylo, jak bláznivě se chovali, když byli spolu...

    Konečně se zdálo, že se k nim otočilo štěstí čelem...