12. Kapitola

   O téměř rok později:

   Cítil se strašně. Včera se od Aime dozvěděl, že dostala možnost studovat rok na univerzitě v New Yorku. Rodiče tuto skutečnost s radostí uvítali, ale jemu bylo spíš do breku. Samozřejmě přál dívce její štěstí a byl rád, že se natolik zlepšila, že byla vybrána jako jedna z účastnic, ale zároveň si život v jejich malém městečku bez ní nedokázal představit. Už jen fakt, že bude muset bydlet společně s jejími rodiči pod jednou střechou a nebude nikdo, kdo by ho ospravedlňoval při jejich rýpavých poznámkách, mu na náladě nijak nepřidával. Když si pak uvědomil, že celý rok bude s Aime komunikovat jen prostřednictvím e-mailu, nebo nějaké další sociální sítě, jeho už tak dost špatná nálada klesla pod bod mrazu. 

       Seděla na okně a vyhlížela ven na rušnou ulici. Přemýšlela o všem co se v posledních dnech událo. Nabídka studia v New Yorku jí zprvu naprosto zaskočila. Nemohla uvěřit, jaké štěstí ji potkalo. Když se ale vytrhla z počátečního poblouznění touto ideou a začala si uvědomovat i další důležité aspekty pro cestu do zahraničí, okamžitě se začala přiklánět k zřeknutí se práva na výjezd a pokračování ve studiu na současné škole. Představa, že když se konečně s Joshem našli, tak se jejich cesty budou muset znovu rozdělit, jí děsila již dříve, ale nyní, když hozba opravdu přišla, byla naprosto paralizovaná obavami. A navíc představa, jak se Josh snaží vyjít s jejími nekompromisními rodiči, kteří od začátku byli proti jeho pobytu v jejich domě a které velmi rozlítilo, když zjistili, že místo pár dní u nich hoch zůstane tak dlouho, jak jen to bude možné, byla tak neuvěřitelná, že se ani neodvažovala na ni pomyslet. Jenže když později téhož dne vyklopila celou pravdu Joshovi, byl jejím úspěchem tak nadšený, až jí to přišlo divné. To už se těší, až se mě zbaví? 

    Procházel se v okolních čtvrtích, když omylem zabloudil k Nickovu "novému" domu. Zkusil nahlédnout do oken, ale stažené žaluzie mu jeho záměr zničily. Pomalu přešel ke vchodovým dveřím. Chystal se zazvonit. Přece jen se mu bez bratra žilo tak nějak jinak-svět byl hned prázdnější. Jeho ukazováček se už zlehka dotýkal zvonku, když mu na mysli vytanula podmínka, jež partneři stanovili. Jeho ruka klesla zase zpátky. Stejně už bude muset domů. Aime na něj jistě čeká! Omílal si v hlavě stále dokola a ani si nevšiml, že mu mezitím z očí tečou slzy.

Rozmýšlela se. To mám vážně odjet pryč? Vždyť to je na tak dlouhou dobu... Co si tu beze mne ostatní počnou? Ale zároveň je to skvělá příležitost! Budu pak mít navrch nad ostatními a konečně vytřu té krávě Bethany (Aimina odvěkká sokyně)  zrak! Ale co chudák Josh? Přece ho nemůžu jen tak opustit... Všechno se v ní tak nějak mlelo a její náláda klesala stále blíž k bodu mrazu. Otevřela si na e-mailu přihlášku. Zádumčivě se zadívala na stránku s černými kolonkami a na Joshovu fotku na nočním stolku. Pak klikla myší a začala psát...

    Na letišti:

   Cítila jeho novou kolínskou. Objímala ho okolo krku a snažila se zapamatovat si ho všemi smysly. Teď litovala, že své rozhodnutí nepromyslela. Jak si jen mohla myslet, že ho dokáže jen tak opustit? Objímali se už asi popáté, ale jí to stále nestačilo. Co je jí do New Yorku, když všechno co potřebovala měla tady? Její volba už bohužel nešla změnit, protože jí za zády podupávala koordinátorka celého projektu, která každou chvíli nervózně upírala své velké zelené oči na nástenné hodiny a stále podupávala nožkou obutou do černých lodiček na vysokém podpatku, čímž jasně dávala najevo, že loučení teenagerů jí není pochuti. 

    Nechápal, jak se mohla rozhodnout, že ho opustí. Když ji držel v náručí, chtěl, aby se čas zastavil a tato chvíle trvala věčně. Hladil jí po hebkých vlasech, ale zároveň měl dobrý výhled na nervózní mladou nastrojenou ženu, která pro Aime přišla, aby jí doprovodila a uvedla v New Yorku. Josh by byl radši, kdyby ta "nána" odletěla sama, ale věděl, že jeho dívce i jejím rodičům na vzdělání hodně záleží, tudíž jsou šťastní za tak skvělou příležitost. Předtím se vždy uklidňoval, že ten rok bez ní nějak vydrží, ale když o chvilku později ucítil letmý stisk ruky, kterým mu Aime naznačovala, že je čas jít, byl si naprosto jist, že to bude nejhorší a nejdelší rok jeho života. Naposledy se políbili a pak už mu nezbylo nic jiného, než sledovat, jak se dvě ženy vzdalují i s pojízdnými kufříky pryč. Ještě jednou se na něj Aime zadívala a pak už jí nikdy neviděl.

    --------------------------------------------------------------------------------------------------------------

        O měsíc později:

   Jeho dívka byla už téměř čtyři týdny v New Yorku, ale jemu od ní nedošla ani jedinná zpráva. Mohl se nyní spoléhat jen na mobilní telefon, protože Aiminy rodiče popudilo, jak se vzájemně "oblézali" na letišti a tak mu na neurčito zakázali počítač. I tak však věřil, že by pro Aime nebylo tak zatěžující obětovat na něj těch pár korun za jednu krátkou SMS. Cítil se zhrzeně, ale zároveň měl o dívku trochu strach. Co když se jí něco stalo?

   Ten den musel chvíli na vzduch, protože v bytě Aiminých rodičů došlo k jakési hádce, po které spolu už manželé nemluvili a každý se ztratil do jiného pokoje, odkud pak Josh slyšel jen tiché bouchání a rány. Vyšel tedy z domu s mobilem (pro jistotu) v kapse kalhot a zamířil k nedalekému parčíku. Sedl si na lavičku a zamyšleně pozoroval listí padající z již téměř holého stromu. Jeho myšlenky se rozběhly a on ztratil pojem o čase... 

    Nevěděl, jak dlouho na lavičce seděl, ale tiché vrnění mobilu ho ihned vytrhlo z jeho úvah. Rychle hrabal v kapse, až konečně blikající přístroj vytáhl. Zpráva! A od Amime!!!  Ze srdce mu spadl obrovský balvan. Klikl na tlačítko otevřít a četl: Joshi, PROMIN, ze jsem nepsala, ale nejak mi to nedoslo. Nasla jsem si tu noveho pritele. Ty jsi byl fajn, ale on muze stat pri me i ted, kdyz jsi ty tak daleko, ale neboj-u mych rodicu muzes bydlet i tak. Mam te rada! Aime

    Upustil mobil na zem. Nevěřil. To nebylo možné! To by Aime neudělala! Rozběhl se směrem k jeho dosavadnímu bydlení. Musí ihned pryč! Nemůže takhle využívat rodiče někoho, komu je úplně cizí... Jeho ruce se třásly a mozek přestával správně pracovat. Doběhl k domovním dveřím. Zazvonil. Nic. Zvonit podruhé mu už přišlo trapné a tak šáhl do kapsy, vytáhl své vlastní klíče a zasunul je do zámku-tedy alespoň se o to pokoušel. Nešlo to! Zuřivě lomcoval klikou a nakonec vztekle kopnul do dveří, přičemž odletěla rohožka a pad ní se zabělal papír. Josh ho udiveně zvednul. Na obálce bylo jeho jméno.

...

Už dávno se setmělo. Stál na mostě a shlížel přes zábradlí na temnou hladinu řeky pod ním. Stále znovu se zarážel nad tím, jak se může život tak nečekaně a rychle změnit. Tvář měl zvlhlou slzami. Nyní už z jeho očí ani žádné nemohly téct. Foukal studený vítr a on se třásl zimou, ale vůbec si to neuvědomoval. Teď ho plně ovládal pocit, že přišel o všechno, co tvořilo jeho svět. O svého bratra, o přítelkyni, o střechu nad hlavou... Pozoroval vlnící se masu vody, která, jak se mu zdálo, zlověstně hučela. Jako by řeka chtěla vyjádřit svou účast a svůj smutek. Zíral do neurčita a hlavou se mu míhaly útržky vzpomínek. Aimin úsměv, loučení, Nick... Vše se slévalo do sebe. Nic už nedávalo smysl. Nechtěl, si připustit, že je stále součástí kruté reality. Chtěl zapomenout. Probudit se z té noční můry, pootočit hlavu a vedle sebe vidět poklidně oddechující dívku svých snů. Ale život nepíše vždy šťastné příběhy. A Josh začal přemýšlet nad tím, jak se z toho nedozírného zemského jeviště dostat pryč. Jak nalézt zasloužený klid.

    Vylezl na zábradlí s velkou cihlou v rukách. Pozoroval vlnky, které se pod ním lehce vlnily. Pojď!  Představil si Aime. Viděl jí s úsměvem na tváři. Její oči zářily radostí a jemu znovu došlo, jak je krásná. Na rty se mu začínal vkrádat úsměv, když tu uviděl další osobu. Mužská postava se přibližovala svižným krokem a Josh si uvědomil, že dívka se nedívá na něj, ale že úsměvem zdraví cizince, jehož rysy nerozpoznával... 

    Představa se rozplynula, ale chlad, který vyvolala, se šířil chlapci celým tělem. Další pohled do hlubin. Stačí udělat jeden krok! Jen jeden!  Zašklebil se. Konečně se rozhodl. Smutek v očích byl zatlačen do pozadí. Vystřídalo ho odhodlání. Fanatické, destrukční odhodlání. Josh vykročil. Na chvilku očekával, že třeba narazí na nějaký odpor. Že se pod ním vytvoří vzdušný most. Nestalo se. Zavřel oči. Studený vzduch ho bodal do tváře a od se ho ani nesnažil vdechnout. Těch pár vteřin měl neuvěřitelně opojný pocit. Letěl. Voda se přibližovala. Ledový vítr fičel ještě rychleji. Zrádkyně! Mihlo se mu myslí, než se nad ním temná hladina zavřela. Cítil tah. Nebyl to příjemný pocit. Došlo mu, že vlastně nechce zemřít. Najednou ho ovládl velikánský strach. Chtěl pryč! Cítil hrozný tlak v hrudi a toužil po volném nádechu, ale do úst se mu valila jen další ledová masa vody, jež umrtvovala jeho dásně a vytlačovala všechen kyslík z plic. Slzy se spojily s říčním tokem a obohatily ho o pár mililitrů. Snažil se kašlat, křičet, plavat, ale voda ho připravovala o poslední zbytky sil. Cítil bodání miliónů ledových jehliček, citíl strach, cítil samotu... Už nedokázal dál bojovat. Jeho tělo přestalo vzdorovat. Ještě pár posledních cuknutí. Pár zoufalých pokusů o obelstění smrti. Pak se jeho oči nadobro zavřely. 

Na hladinu vyplaval bílý kus papíru, na jehož povrchu se zvolna rozpíjelo jediné slovo: Promiň!