Nano-horory

Každý to asi znáte... Někdy na vás prostě přijde taková podivná melancholická nálada... Nebo spíš deprese? No, každý jistě nějakou někdy zažil a ví, jak špatně se jí zbavuje (nejlepší je pořádný spánek)... Já na tom nejsem jinak. Často mě ale právě v depresích napadne něco zajímavého, nebo pěkného... Jednou jsem třeba právě v této náladě začala psát "Nanohorory". Velice kraťounké větičky s hororovým nádechem... A to bych nebyla já, abych se o ně nepodělila. :)

Peřeje:

Loďka se zmítala ve vlnách... Proud ji unášel kam chtěl, ale i přes to se poslední přeživší pasažér nevzdálval a statečně pádloval, co mu síly stačily. Nyní pochopil, jak moc důležité je kvalitní pádlo. To jeho uplavalo před několika dny. Smrt se blížila, to věděl. Přítelčinou rukou totiž vlny zkrotit opravdu nešly. V zoufalství ji zahodil a vydal se na milost a nemilost dravému toku.

Letní idyla:

Letní vánek si pohrával s jejími vlasy. Poklidně ležela v trávě a pozorovala plující oblaka... V lesíku poblíž zpívali ptáci a slunce příjemně svítilo na její bledou tvář. Všechno vypadalo naprosto perfektně, až na jeden malý detail... Mezi hlavou a zbytkem těla byla dvaceticentimetrová mezera.

Bouřka:

Irén přišla domů. Po dlouhé směně byla vždycky hrozně otrávená, a teď k tomu ještě přibyla ta strašná bouřka... Za okny se blýskalo a do nočního ticha burácely hromy. Strašná rána... A vypadl proud. Místnost najednou ztichla. Hromy a blesky se na chvíli uklidnily, jen z půdy se ozývalo skřípání. Že by nezavřela okna a silný vítr se teď snažil utrhnout stropní osvětlení?

Irén se potmě vydala na půdu. Opatrně šátrala po zdech a snažila se být opatrná, aby nevzbudila dceru, která spala ve vedlejší ložnici. Konečně nahmatala poklop a nadzvedla ho. Vytáhla se nahoru. Okna byla opravdu rozražená a zářivky se povážlivě kývali společně s bezvládným tělem Iréniny dcery s provazem na krku.

Jeskyně:

Kráčel jeskyní. Pod jeho těžkýma botama křupal štěrk, když se propracovával blíž a blíž ke světlu. Křup, křup... To jediné rušilo ticho tohoto místa.

Došel k otvoru v klenbě jeskyně. Byl to jediný zdroj světla takhle hluboko pod zemí. Postavil se do světelného kuželu. Hleděl vzhůru. Tušil, že už moc dlouho nevydrží. Voda i zásoby mu došly před mnoha dny. Podíval se na boty. Měl rozvázanou tkaničku. Shýbl se, aby si ji zavázal. Cosi se zabělalo u jeho nohy. Zvedl předmět a chvíli ho pozoroval. Pak mu došlo, že ví, co to je... Podlaha byla pokryta stovkami lidských a asi i zvířecích kostí. A v té chvíli se z útrob jeskyně ozvalo temné zamručení...

V nejtemnějším koutě jeskyně brzy dopadly další kůstky na již navršenou hromadu. A ještě se na nich třpitily kapičky slin...

Rande u rybníčka:

Seděli na břehu jezera. Matěj měl ruku kolen Katčiných ramen a oba zaujatě pozorovali zvlněnou hladinu. Nedaleko břehu se zatřepal nabělalý kousek rybí ploutve. Katka se zaujetím hledala pod vodou rybičku, když vtom jí secvaklo, co vidí. Matěj se podíval jejím směrem. Na hladinu se právě vynořovaly bílé krajkové šaty a v nich i jejich majitelka. Jeji zmodralá tvář a vytřeštěné oči s ústy v němém výkřiku strašidelně svítily do šera, kterým se nesl Katčin jekot.

Zoolog:

Adam si to štrádoval po nehostinné krajině. Většina lidí to tu sice nazývalo "okraj poušťě", ale on mezi okrajem a středem neviděl moc velký rozdíl... Bylo zde stejné vedro, stejné pusto a stejný písek. Jedinou odlišností bylo, že zde se shromažďovali alespoň nějací živočichové. Ne moc velcí, ale přece jen živí... Termiti. Pár kroků před sebou viděl opravdu velké termitiště a jeho zoologovská duše mu nedala a tak se ho jal jít prozkoumat. Když se k pohybující se mase blížil, začal přemýšlet nad podivným tvarem. Z prostředka termitiště vedly čtyři podlouhlé výstupky a jeden spíše zakulacený. Vzal klacík a rozhodl se prozkoumat, jak staré termití hnízdo je. Dloubnul do zakulacené části a došlo mu, že hnízdo je starší, neboť je písek již celkem ztvrdlý, ale proč jsou všichni ti "mravenci" venku? Na klacíku se mu něco zachytilo a on uvízl v termitišti. Neboť nechtěl, aby z klacku přelezli termiti na něj, tak trhnul a klacík i "závaží" na něm vytáhl... Pak ale zaječel. Na špičce klacku se pohupovala značně rozleptaná, ale i přes to poznatelná oční bulva a jemu v tu chvíli došlo, na co se to dívá. A zároveň ucítil plno malých nožiček lezoucích po jeho nohách směrem vzhůru...