4. Kapitola

    Přehoupl se další týden, ale mezi Joshem a Aime se nic nezměnilo. Vlastně se nezměnilo vůbec nic. Aime ležele doma s horečkami, které teď již nebyly způsobeny nemocí, ale louhováním teploměru v čaji, nebo tisknutím jeho kovové části k rozpálené žárovce. Aime se prostě do školy nechtělo, protože nevěděla, jak se teď má začít chovat a jestli o ní Joshova parta všechno nerozhlásila. A problémy řešila nejlogičtější, takzvaně "pštrosí" cestou-zůstávala doma a nic ji nemohlo donutit přestat předstírat.

    Naproti tomu Josh hned po té, co onoho osudného dne přišel ze školy, začal sháňět brigádu. Náležitě se upravil a obešel všechny možné firmy a prodejce. Nakonec dostal možnost rozdávát letáky, za což si něco málo vydělal a poté se dokonce propracoval až k místu obsluhy v "McDonaldu". Nyní měl všechny peníze potřebné na vrácení a ještě o malinko víc. Jenže nějak nepočítal s Aiminou reakcí. Už ji zhruba osm dní vůbec nezahlédl a začal se strachovat, že se chystá přestoupit na novou školu. Něco takového by si nikdy neodpustil. Jenže její nepřítomnost nic nezměnila na faktu, že jeho přátelé se zase začali dožadovat dalších peněz. Dal jim přebytek ze své brigády, pod záminkou, že nějaký lup už uspořádal na vlastní pěst a oni mu na to skočili, jenže nevěděl, co nastane, až přijdou příště...

    Škoda... Tak pěkně jí to vycházelo... Jenže tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne... A Aime se opravdu pomalu ucho trhalo a ne jen jedno. Její matka totiž zase jednou spustila pořádnou serenádu. To bylo tak... Aime se držela svých osvědčených postupů. Při raním čaji se rozhodla podrobit teploměr opět další koupeli. Kovový hrot už zkoumal hlubiny jejího hrnku, když vtom mamka nečekaně nakoukla přes zídku, které dělila obývací pokoj a kuchyni a viděla o co se snaží. Vyletěla jako čertík z krabičky a ihned jí teploměr zabavila, načež se začala straně rozčilovat a páčit z Aime, jak dlouho jí už vodí za nos. Ta se sice nedala, ale ortel byl již vyřknut... Do školy prostě půjde i kdyby trakaře padaly. Zkroušená a naštvaná sama na sebe se vydala k šatní skříni, aby vyhrabala něco na sebe, co bude dobře vyjadřovat její náladu...

    Dnes měla být nějaká přednáška. Už zase. Tentokrát někde zaslechl, že téma jsou drogy a alkohol. Už předem věděl, že větší nudu určitě nikdy nezažil, ale rozhodl se, že alespoň nakoukne a prohlédne si znuděné obličeje spolužáků, kteří už stejně dávno měli všechno, co tato dvě slova zahrnovala, vyzkoušeno. Zamířil ke společenské místnosti (což byla největší místnost na škole, zbudovaná právě za tímto účelem). Vstoupil do dvoukřídlých dveří a rozhlédl se. Čekal jsem teda víc lidí... Pomyslel si a zamířil k jedné z volných židlí v poslední řadě, na místě hned vedle nějaké gotičky v černých šatech se síťovanými rukávy a černými silonkami s pavučinami. Blížil se víc a více a v tom se zarazil. Na "černé" dívce bylo něco zanámého. Prohlédl si víc její vlasy, linii ramen a zbytek postavy (ne, že by toho moc viděl) a strnul.

    Aime seděla na přednášce, která začala zhruba před pěti minutami. Téma bylo nudné jako vždy a jí se ani, narozdíl od většiny spolužáků, netýkalo. Byla pyšná na model, v kterém se do školy dostavila. Svým vzezřením očividně šokovala, nebo minimálně překvapila, neboť se jí na chodbě všichni prohlířeli s výrazem, který nasadíte ve chvíli, když před vás spadne modrá kráva s padákem. Teď si ale nebyla jistá, jestli to byl dobrý nápad. Toho jediného človéka, o jehož zájem usilovala, toho dnes ještě vůbec neviděla.

    Nemohl uvěřit, že je to Aime. Na tuto chvíli tak dlouho čekal. Jenže teď měl nohy zase jako z rosolu a v mozku se mu zapnul poplašný signál velící k ústupu. Tentokrát si ale řekl, že se musí zachovat jako chlap a statečně vykročil. Odsunul kousek židli a posadil se. Očividně si ho nevšimla a nebo nezájem velmi dobře hrála. "Ahoj..." řekl nejistě a poočku ji pozoroval. Trošku se jí zkrabatilo čelo, ale oči od přednášejícího stejně neodtrhla. "Já... Chtěl jsem..." pečlivě připravený proslov se rozpadl v prach a on jen bezmocně přemýšlel, co má sakra dělat. "Promiň. Hele, já jsem fakt nechtěl bejt tak hrubej! Nechtěl jsem ti ublížit!" vychrlil na ni pak šeptem a bez nádechu. Ona pootočila hlavu. "A ubližovat jiným ti nevadí? Hlavně že si troufneš s partou na jednoho malýho kučíka! Vážně moc statečný!" odvětila ledově. "Já vím, že se chovám jak blbec, ale rozhodl sem se, že s tim seknu. Koukni, vydělal jsem tolik peněz, kolik jsme ti vzali. A tady je máš zpátky!" zkusil ještě jednou mírný tón, i když mu jeho "drsné" já říkalo, že teď by měly na řadu přijít urážky a natáhl k ní ruku s pěnězi. Aime zaváhala, ale pak místo aby přijmula, tak sevřela jeho vlastní prsty kolem bankovek. "Takhle lehko si mé odpuštění nezasloužíš! Jestli o něj vážně stojíš, tak přijď ve dvě na střechu. Vím, že už víš jak se tam dostat!" Její hlas neprozrazoval žádné emoce. Naposledy se na něj lehce tázavě podívala, pak se zvedla a v polovině výkladu vykráčela z místnosti stíhána Joshovým udiveným, ale i trochu obdivným pohledem.

    Odcházela z místnosti s chladnou tváří, ale uvnitř ní všechno vřelo. To, jak řekl, že jí nechtěl ublížit! On je tak sladký. Snad ho moc nesetřela! Muselo pro něj být těžké sundat masku drsňáka a o mluvit se jí. Snad ho neodradila, když byla tak odtažitá. Ale přece ho musí odnaučit šikanovat ostatní! Je to její rebelská povinnost. Hlavně aby přišel!