6. Kapitola

    Stoupal po schodech. Teď ještě asi nebyla zapnutá elektřina. Pouštěli jí sem jen k večeru, když se venku smrákalo a v bytech by nebylo vidět. Do té doby ale obyvatelé zdejší ubytovny museli žít jen ze slunečního světla, kterého ale víc a víc ubívalo. Josh došel až k dveřím jejich bytu. Našel by je klidně i za naprosté tmy, podle zvuků, které se z nich linuly. Brekot malého Nicka, opilecké hulákání otce a matčiny pokusy o zvládnutí situace rozeznívaly chodbu a rozvibrovávali zdi. Nebylo to tady nic neobvyklého, ale zvlášť dnes to Joshe naštvalo ještě víc než jindy. Potichu otevřel dveře a nakoukl do mini předsíňky, která se za nimi rozkládala. A to doslova. Po celé podlaze bylo minimálně nad kotníky nastláno nějakým haraburdím, které táta někde vyhrabal a ještě neroztřídil na "užitečné" a neužitečné. Naštěstí už měl Josh za sebou hodiny a hodiny cviku, takže se mu podařilo překonat i všechny tyto překážky bez většího hluku, tudíž si nikdo ani nevšiml, že do domácnosti dorazil poslední člen rodiny. Tento se pomalu plížil za zvukem dětského pláče, až uviděl Nicka sedícího ve velké smaradlavé kaluži. Opatrně došel až k němu, popadl ho a odporoučel se do koupelny, kde ho umyl (vodu jim ještě naštěstí neodpojili) a poté vzal k sobě do pokoje. Jakmile si pak sedl na postel, vyškrábal se Nick na něj, uvelebil se mu na klíně, opřel se o jeho hruď a začal něco spokojeně klábosit, z čehož Josh pochopil jen to, že se Nickovi stýskalo a mamka moc křičela.

    Do nosu jí uhodil nechutný zápach popelnic. Vzhlédla a zmateně se rozhlédla po místě na které se omylem zatoulala. Nebylo nijak pozdě a slunce byť podzimní a slabé se snažilo co nejvydatněji svítit, ale i přesto se Aime zachvěla. Ne zimou přicházející z venku, ale jakýmsi vnitřním chladem. Zdálo se jí, že zde už někdy byla, jen si nemohla vzpomenout kdy. Na ulici se válely odpadky, okna domů byla vytlučená, okenice, napolo vypadlé z pantů, zlověstně trčely do silnice, kterou už jistě velmi dlouho neprojelo žádné auto, protože byla rozbitá a povalovaly se na ní popelnice, jejichž obsah vyhřezával všude v okolí, jak lidské vnitřnosti. Dívka zpozorovala pohyb na druhém konci chodníku. V zatáčce se objevila skupinka dost podivně vyhlížejících floutků, o jejichž národnosti byla už zdálky dobře přesvědčena. Tipovala, že jsou už asi dospělí, jistá si ale nebyla. Motali se po ulici, zpívali a zatím nevypadali, že by si jí všimli. Zamyslela se. Mám utéct? Nevypadají moc výkonně, ale třeba ještě budou schopní běhu. A navíc ani nevím, jak se dostat zpátky domů! Chtělo by to nějaké klidné místo, ze kterého bych mohla zavolat rodičům. Přemítala a očima přejížděla po budovách hledajíc bezpečný úkryt, který by se jí po lehkém závanu větru nesesypal na hlavu. Široko daleko ale nic bezpečně a alespoň trochu útulně vyhlížejícího neviděla. Svítilo se jen v pár domech přibližně v polovině cesty mezi ní a blížícími se týpky a potom v asi největší budově tohohle bloku-v šedém činžáku, který působil v této čtvrti hodně nepatřičným dojmem...

    Nick tak dlouho roztomile žvatlal, až nakonec usnul. Josh ho jemně položil do své postele a zahleděl se na něj. Rodičovská hádka už utichla a k jeho uším doléhal zvuk řinčících hrnců. Tipoval, že to znamená přípravu večeře. Neměl chuť vylézat z pokoje, ale potřeboval si odskočit, takže tiše opustil místnost a vydal se k maličké toaletě. Než došel na místo určení, chodbou se rozlilo světlo jedné stropní žárovky. Konečně jim pustili elektřinu!

    Aime popošla do stínu paneláku a přitiskla se co nejvíc ke studené stěně. Nechtěla riskovat zranění a případný zánět, takže radši nezkoušela proniknout do žádného ze zjevně opuštěných domů. Opatrně natočila hlavu směrem k hlučné skupince, která se přiblížila natolik, že celkem slušně rozeznávala rysy tváří. Byli tam dva muži ve věku zhruba 22 let, poté jeden asi 17 a na pohled 15 letí kluci. Oddechla si, protože (zřejmě vlivem alkoholu) si jí naprosto nevšímali a klidně se klátili dál uličkou, jenže v zápělí uslyšela ještě něco. Zvuk tlapek rytmicky se odrážejících od dlažebních kostek. Za chvíli uviděla původce toho zvuku-velkého ovčáckého psa, který běžel jako o život s mrtvým holubem v hubě. Naštěstí proběhl kolem Aime bez povšimnutí. Ta myslela, že se na místě roztaje blahem. Vlasy jí začal čechrat jemný vánek a jí ze srdce spadl velký balvan obav. V tom se ale pes, který mezitím předal kořist jednomu z chlapů, otočil a začal hlasitě štěkat. Aaimina dušička se v tu chvíli smrskla na čtvrtinu a srdce začalo rychle a hlasitě bít. Pravděpodobně nejstarší z floutků se otočil a začal přejíždět ulici pohledem, aby zjistil, co jeho psa tak podráždilo.

    V dobrém rozpoložení vyšel ze dveří a zamířil do kuchyně, aby se podíval co tam jeho matka kutí. Po cestě zaslechl chrápání z ložnice jeho rodičů, takže poloha jeho táty byla hned jasná. A bytem už se nesla vůně, kterou už dlouho necítil. Vůně palačinek. Co to mamku popadlo? Má nějak moc podezřele dobrou náladu. Říkal si Josh udiveně. I tak byl ale rád, že si zase jednou pořádně pochutná.

    Tak příště si vyber nějaký lepší úkryt, ty krávo! Jen aby nějaké příště bylo! Nestraš, trapko! To víš, že bude nějaké příště! Všechno bude OK! No, jen aby ses nedivila! Pane Bože pomoz mi! Aime v duchu panikařila, ale nedala na sobě (ještě) nic znát. Jetště mě přece nevidí! Prolétlo jí hlavou ve chvíli, kdy se zlověstné černé oči zastavily na stínu, krčícím se u stěny a pobaveně zamrkaly. Muž se dal pomalu do pohybu a teď už nebylo pochyb, že jí spatřil. Dával si na čas. Aime se rozběhla. Skupinka se ale dala do pohyby také. Její chodidla kmitala jako ještě nikdy, i přes to ale slyšela zvuk mnoha běžících nohou blíž a blíže...