2. Kapitola

    Nemohl uvěřit svým uším. "Co to ta malá děvka kvokala?" zeptal se Matt bez toho, že by očekával nějakou odpověď. Josh zaťal pěsti a pomalu se k němu otočil. "Přestaň jí říkat "děvka", nebo skončíš moc, moc špatně!" pronesl ledovým hlasem. Výraz v jeho obličeji musel být opravdu hrůzyplný, neboť Matthew ustoupil o dva kroky zpět. "Klid brácho! Nic jsem neřek." vykoktal ze sebe překvapeně. Josh na něj chvíli lehce nepřítomně civěl. Pak rozdělil peníze a s pochmurným výrazem odešel. Všichni chvíli stáli a nevěděli, co dělat dál. "Co mu zase přelítlo přes nos?" Přemítal nahlas Edie, když sbíral ze země svůj podíl. Ostatní jen pokrčili rameny a tak se jal vůdce party následovat. Zbylí kluci ho napodobili. Když ale vylezli z kumbálu, ač se rozhlíželi na všechny strany, Joshe nikde neviděli a tak vypadli ze školy a zapadli do jedné malé herny poblíž, kde si s věkem návštěvníků moc vrásky nedělali.

    Aime zatím udělala to, co pro ni, největší rebelku z ročníku, bylo již samozřejmostí-vyběhla ze školy zadním východem u kuchyně (ten se nezavíral, aby mohly zbytky pohodlně cestovat až do kontejnerů) a zamířila na své oblíbené místečko-na střechu školy. Domů stejně nemohla... Mamka  doma pracovala a představa, že se dozví o tom, že její dcera tráví většiny školních dnů mimo školu a podepisuje si omluvenky zfalšovaným podpisem, který se za ty roky naučila nazpaměť, byla pro Aime jako ledová sprcha. Otřásla se a začala šplhat po požárním kovovém žebříku. Kdyby jí netekly z očí slzy smutku a ponížení, jistě by se těšila, protože střecha skýtala velmi dobrý úkryt a zároveň byla skvělou pozorovatelnou. Proto měla to místo tak ráda. Mohla ležet na zádech, pozorovat modré nebe s načechranými oblaky a opalovat se, nebo vykukovat přes okraj a sledovat hemžící se lidičky pod sebou. Tímto způsobem se dozvěděla o všech křivdách a bezprávích, která se na školním dvoře, nebo v okolí odehrála a mohla je náležitě potrestat. Nebyla nějak moc silná, ani neuměla karate, ale byla vynalézavá-a to hodně.

    Mnoho fintilek už našlo ve své kosmetické kabelce žábu, nebo slimáka, chvástalům naložila do tašky kamení, nebo cihly doplněné o nápis "Drž se radši při zemi!", na ŠvP slepila jedné krávě pusu lepidlem, protože hnusně pomlouvala své kamarádky a na čelo jí permanentním fixem napsala "Velký huba, holé neštěstí!", za což si také vysloužila ředitelskou důtku (ne, že by si z ní Aime něco dělala) a rádoby drsným týpkům vyměnila v šatně kraťasy za minisukni, nebo tričko za holčičí blůzku. To bylo překvapení, když se dotyčný vrátil z tělocviku! No zkrátka Aime nebyla poslušná holčička, ale zato se snažila chránit bezbranné, nebo utiskované jedince. Jenže teď, když se podobná věc stala jí, se její sebevědomí rozpadlo v prach. "Co mám teď dělat? Jít za výchovným poradcem a přiznat, že nejsem až tak nebojácná a skvělá, jak se snažím být? A cokdyž se ti týpci budou chvástat tím, co mi udělali? Moje pověst pak bude navždy zničena! No a za rodiči jít taky nemůžu... To by byly zase scény. Nakonec bych ještě musela odejít." To vše a ještě víc se jí honilo hlavou, slzy zkrápěly její pěknou tvářičku a ona ležela na střeše a pozorovala nebe, které dnes mělo barvu tátových zapraných ponožek, jako by s ní soucítilo a drželo smutek. 

    Mezitím se Josh zase jednou zúčastnil celého vyučování. Doufal, že někde potká Aime a podaří se mu, omluvit se jí. Vše už měl promyšlené. Rozhodl se, že začne pracovat na nějaké brigádě, aby vydělal dost peněz a mohl všechny vrátit. Také ho hryzalo to co řekla, když odcházela a výraz jaký přitom měla. Jí přece nechtěl ublížit. Jí jediné ne. Jak dlouho už o ní tajně snil a přál si, aby se na něj alespoň podívala! Často ji pozoroval, když lezla na střechu a pak i když prováděla všechny ty lumpárny. Byla tak vtipná, milá a krásná... "Jak jen se mi mohlo podařit, to takhle podělat!" Tím zakončil úvahy. Nenašel jí ve škole, tak se rozhodl vylézt konečně na střechu.

    O obědové pauze, kdy většina profesorského sboru a studentů seděla a poklidně si užívala jídlo, se Josh opatrně vydal zadními dveřmi ke kontejnerům u kterých, jak vypozoroval, byl žebřík po kterém Aime vždycky lezla. Rozhlédl se, zda ho nikdo nesleduje a začal šplhat. "Co jí řeknu? Jak mám začít až ji uvidím? Mám se chovat pokorně, nebo vsadit na image drsňáka?" Byl nervózní, ale úplně jiným způsobem, než když ho čekal pohovor s tátou, nebo když viděl u silnice policajta a věděl, že do sebe před jízdou obrátil dvě sklenky Becherovky, což by ještě nebylo to nejhorší, protože řídí kradený vůz... Tohle byla jiná nervozita, ale o to nepříjemnější. Vůbec si nebyl jistý, jak se zachová on a jak bude reagovat Aime a to ho deptalo. Těsně před tím, než se jeho hlava vynořila přes okraj střechy se zarazil. Sváděl hrozný boj. Rozhodl se slézt a už klesl o dvě příčky, ale nakonec se vzmužil a přehoupl se mrštně přes okapovou římsu. Vstal. Zvedl pohled ze špiček svých bot směrem ke komínu, kde často sedávala (asi proto, že příjemně hřál do zad). Rozhlédl se nalevo i napravo a strnul. Střecha byla úplně prázdná.