8. Kapitola

    Říci, že ví co dělá by bylo v téhle chvíli dost nadnesené... Josh rychle sbíhal schody a jeho mozek vysílal poplašné signály, přerušované návaly strachu o Aime. Racionální myšlení zůstalo v jeho pokoji, takže nevymýšlel žádný plán a snažil se co nejrychleji dostat do rozpadajícího se domu, kde před chvílí zahlédl partičku výtržníků.

    Aime ovládal strach a její přítelkyně panika se už také dostavila. Konečně ze sebe dokázala vypravit nějaký zvuk, ale místo křiku jen zoufale zakníkala a málem se udusila vlastními slinami. Chlápci, kteří si jí prohlíželi, se ušklíbli. "Tady tě nikdo stejně neuslyší, holubičko!" Pronesl poté jejich vůdce a pomalu se nad ní naklonil. Už, už si připravovala rádoby pevný hlas, kterým mu odpoví, přičemž se bude snažit nebrečet, když vtom zaslechla na ulici zvuk běžících nohou. Tentokrát se jí srdceryvný jekot vážně povedl. Nejblíže stojící si zakryli uši a duchapřítomný mladík, kterému odhadovala tak 15, nebo 16 let jí (už zase) zakryl pusu. Poháněná pudem sebezáchovy ho silně kousla do ruky, začala kopat nohama a křičela dál. V chodbě uslyšela dusot a do místnosti se někdo vřítil. Pozornost veškerého osazenstva místnosti se přesunula k příchozímu a Aime chvilky využila a skutálela se z pohovky. "Nech jí být, Billy!" Křikl někdo směrem k největšímu hromotlukovi. Aime zapochybovala, že jí tahle pomoc k něčemu bude a začala se pomalu plazit směrem k oknu. "Joshi, Joshi... Kdy ty se poučíš? Jsi sám a nás je pět! Co čekáš, že se stane? Být tebou uteču dřív, než dostaneme chuť na další rozptýlení našich šedých dnů."        

    Když padlo jméno "Josh", Aime se konečně podívala směrem, odkud přicházel neznámý hlas. Neměla sice ze země moc dobrý výhled, ale když uviděla tenisky, které tolikrát obdivovala, když se vyhýbala pohledu do tváře svého idola, v hlavě jí konečně secvakl spínač osvícení a jí došlo, že je to s ní ještě horší než doposud, protože kvůli ní riskuje pořádný výprask, nebo i něco horšího, její nejtajnější láska  (o které si už štěbetali i vrabci na střechách)- Josh, ke kterému se právě pomalým krokem vydal vůdce celé party. *

    Billy přicházel pomalu, ale i tak Joshe s každým jeho krokem opouštěl pořádný díl odvahy a odhodlání. Kdyby neviděl, jak žalostně pomalu se dívka plazí k oknu, tak by už dávno vzal nohy na ramena, jenže teď mu nezbývalo nic jiného, než se pokusit odvést od Aime pozornost co nejvíce hromotluků. Matně si vybavoval jeho časté zápasy s otcem a pár hmatů, které byl schopný se naučit v průběhu všech těch let, kdy byl asi na stejné úrovni, jako boxovací pytel. Věděl, že když nezačne rvačku on, začne ji nepřítel a tak vyrazil.

    Viděla, že se Josh pohnul a uvědomila si, že to je její asi poslední příležitost k útěku. Vyskočila na nohy a vystartovala směrem k oknu. Dva nejmladší členové skupiny se jí snažili zadržet, ale ona do nich vrazila, jednoho povalila a druhému se na chvíli vyškubla. Poté se zachytila za rám okna a snažila se na něj vyškrábat (naštěstí byly okenice zrovna otevřené), přičemž ale zase ucítila něčí stisk v okolí kotníku. Druhý hoch ji zase stahoval do místnosti a vztekla křikl na ostatní "ať mu jdou, sakra, pomoct". Dívka ale v návalu adrenalinu vykopla dozadu, přičemž s obdivuhodnou lehkostí trefila kluka do obličejové části lebky. Jemu se spustil silný proud krve z nosu a ona vypadla z okna. Byť nebylo nijak vysoko, při dopadu na dlažební kostky se ozvalo křupnutí a Aime vystřelila z předloktí ostrá bolest, která postupně zcela ochromila její další uvažování.

    Koutkem oka zahlédl, jak zranila jednoho z čelnů gangu a následný pád z okna doprovázený bezmocným výkřikem. Zároveň mu došlo, že nemá proti celé skupině žádnou šanci, ale rozhodl se, že alespoň bude blokovat nějakou chvíli dveře a doufal, že se Aime za tu dobu vzpamatuje a uteče, nebo se alespoň někde schová. Při těchto myšlenkách průběžně ze všech stran bušil do chabě se bránícího Billyho, který tak silný útok nečekal, ale zároveň jím nebyl nějak moc poznamenán. Ostatní ranaři se teď vrhli vůdci na pomoc a Joshovi došlo, že jeho "plán" má pár velkých much.

*S touto větou se autorka hodlá přihlásit do soutěže o nejdelší (více méně) smysluplné souvětí roku 2012! :)