10. Kapitola

    I přes to, že nemocniční bělobu a zápach desinfekce naprosto nenáviděla, po dlouhém dni se jí až tady zmocnil naprostý klid. Ruku, která byla podle jejího očekávání nadvakrát zlomená, měla v sádře a kvůli pozorování ležela v posteli v dětském oddělení. Za nezraněnou ruku jí držela matka, se slzami v očích stále opakovala "to bude dobré, neboj" a očividně byla v mnohem větším šoku, než Aime. "Co jsi vůbec dělala v takové čtvrti? Prý vás sanitka ani nemohla najít... " Ptala se stále na stejnou otázku, na kterou ovšem dívka neodpovídala. A jen si vždy začala zaujatě prohlížet obrázky žabiček a ostatních zvířátek na protější zdi.

    Josh byl poprvé za svůj život na rentgenu ale kvůli silné bolesti si to moc neužíval. Když mu později doktor ukázal snímek, dost se zděsil. Půlka jeho desátého žebra se vydala směrem k žaludku. Chlapec se zděsil a doktor zasmušil. "Budeš muset na operaci, mohlo by hrozit poškození vnitřních orgánů. Dnes se asi moc nevyspíš." Pronesl Joshovým směrem a přikázal, aby raněného odvezli na sál. 

    Aime už se skamarádila se dvěma dalšími nedobrovolnými obyvateli nemocničního pokoje. Jimmy byl asi o tři roky mladší klučík, který si zlomil nohu při zuřivé hře hokeje a Cindy byla sedmiletá holčička s lehkým otřesem mozku, který si způsobila pádem ze zahradního domečku pro děti, jež měli na zahradě, když dokazovala svému kamarádovi, že se nebojí výšek. Obě děti byly moc milé, ale zjevně je jejich zranění dost vyčerpávala, takže je Aime po chvíli "výslechu" nechala na pokoji a v myšlenkách se přenesla za Joshem. Ten právě v tu chvíli vdechoval jakousi omamnou látku, jejíž účinky se brzy dostavily. Cítil, jako by se propadal, nebo klesal ke dnu rybníka, chtěl něco vykřiknout, ale najednou před sebou uviděl malou černou skvrnku, která se ale neuvěřitelnou rychlostí zvětšovala, až zaplnila téměř celou jeho mysl...

    Pootevřel omámeně oči. V ztichlém pokoji byla tma a on slyšel jen pravidelné oddechování. Pokusil se posadit, ale neuvěřitelný tlak v oblasti hrudníku mu připomněl co se stalo. Sykl bolestí. Dnes se vážně nevyspím. Tohle je nepohodlnější poloha, než když jsem přespával v pokoji pro max. tři lidi s pěti kamarády. Přemýšlel a zmocňovala se ho mrzutost. "Joshi, spíš?" ozvalo se najednou z protější strany pokoje. "Hm, tipni si. Myslíš, že můžu spát?" Pronesl otráveným hlasem. "Je to moje chyba, promiň." "Hm, omluva se přijímá, ale co jsi sakra dělala u nás? Nemáš se co toulat po tak nebezpečnejch oblastech." "Byla jsem nějak mimo... Prostě jsem se tak připletla do vaší čtvrti." "Alespoň vidíš, jak to pak většinou dopadá. Fakt doufám, že tě tak už nikdy neuvidim!" "Já bych se náhodou tam u vás někdy zase ráda zastavila." Aime čekala, jestli Joshovi dojde, za jakým účelem. "To ti jedna lekce nestačila? Ach jo, ty budeš pěkně nevychovanej spratek." "Tak za prvé mi neříkej "spratek" a za druhé kdybych měla vhodný doprovod, tak bych se k vám už bát nemusela." Nyní očekávala romatickou větu typu: Budu tě doprovázet a chránit, kdykoli budeš chtít, nebo potřebovat. Ale dočkala se jen ironického odfrknutí a poznámky. "Tak to si s sebou budeš asi muset vzít pluk vojáků..." Nyní se dívka opravdu rozzlobila. Dvojsmysly se jí zdály naprosto jasné a prokouknutelné a nechápala, proč se už Josh nechytil udičky. Nebude přece řvát na celou nemocnici, že se mi líbí, jen aby mu to konečně došlo!

    Nemůže se ta holka vyjadřovat jasněji? O čem to furt mele? To se mi snaží naznačit, že se jí líbím? Ne, to asi těžko. To bych už dávno poznal. O jakém to vlastně mluvila doprovodu? Snad mě nechce seznámit s nějakým jejím klukem? Joshův mozek pracoval na plné obrátky, když se snažil vymyslet o kom to Aime pořád žvaní, případně, jak by jí měl vysvětlit, že se mu už dávno líbí. Za chvíli, když už mu ticho začalo připadat moc dlouhé se musel zeptat zase on. "Ty jsi unavená?" "Kdo by nebyl..." Otrávený tón nasadila tentokrát ona. "Už půjdu spát, tak dobrou." "... Dobrou." Zamumlal tiše místo předem připravovaného proslovu.

    Uplynula asi půl hodinka. Místností se neslo už trojí celkem synchronizované oddychování. Josh pozoroval strop. A už asi po sté si nacvičoval ty stejné věty. Hele, já vím, že asi nejsem dokonalej, i když se tomu dost blížím, a taky vím, že to s tou střechou ode mě bylo dost sprostý, ale víš... musím ti říct... (v téhle části se vždy zasekl, protože říci něco takového nahlas mu přišlo totálně infantilní jak z nějaké romantické komedie) chtěl jsem se zeptat... Nezašla bys někdy někam? Třeba do kina, nebo na pouť. Ne, ty idiote, není ti přece 13, snad nebudeš nějaou holku zvát na tak trapný místa! Jo, jenže co jinýho vymyslet, ty traponi? Pořád přemýšlel, co říci a jak to celé navlíkne. Nakonec si pro lepší spánek (který se kupodivu asi deset minut nato dostavil) zopakoval všechny věty ještě polohlasem a pak konečně zavřel oči.

    Kdyby bylo v místnosti alespoň trochu světlo, a kdyby se mohl Josh alespoň trochu posadit, určitě by mu neušlel roztomilý úsměv, který vykouzlila Aime na tváři, než (pár minut poněm) odešla do říše snů i ona.