9. Kapitola
Když si sednu do lavice, která prozatím čiší prázdnotou, byť hodina začíná už za dvě minuty, ucítím na sobě něčí pohled. S nadějí se rozhlédnu a očekávám, že spatřím Nigela s poťouchlým úsměvem na rtech. Místo toho mé oči marně hledají pozorovatele. Nepříjemný pocit ve mně přetrvnáná, a mnou vyhlížený objekt není na obzoru. Doujde mi, jak jsem pitomá. Je přeci starší, takže jistě chodí do vyšší třídy. Každopádně je můj roztěkaný zrak brzy přitáhnut k vyučující, která vkráčí do místnosti s přísným výrazem a se stohem papírů v ruce. Neochotně se zvedám jako valná většina třídy.
"Posaďte se!" žena si shrne neposedný pramen rusých vlasů za ucho a rozhlédne se po třídě. "Vidím, že k nám dorazila nová posila. Těší mě slečno..." z tázavé grimasy pochopím, že teď je můj čas. "Iloine Enkelliová, slečno." Říkám lehce roztřeseným hlasem. "Já jsem Tamara Hayleová, vaše učitelka početních věd." Ihned je mi jasné, že s touto profesorkou nebudeme kamarádky. Není nic, co by vypnulo můj mozek rychleji než zmínka o číslech či výpočtech. "Potěšení na mé straně!" Pokusím se o nesmělý úsměv, který zakryje, jak hroznou lež jsem právě vypustila z úst. Zrzka před tabulí se nadechuje k nějakému dalšímu komentáři, ale co měla na jazyku se nedozvím, jelikož do třídy s výrazně znějícím rozražením dveří vpadne Tinia. "Se omlouvám!" Vyhrkne udýchaně a z podhledu se dívá na zamračenou slečnu Hayleovou, která udělá krok k pozdně příchozí, přičemž si všimnu jaká rozhodnost a autorita z této ženy, možná i díky vysokým podpatkům, vyzařuje. "Tinio, to je již poněkolikáté a to jsme nový školní rok teprve nedávno začali. Měla byste být zodpovědnější!" Očividně si od napomenutí nic neslibuje, jelikož na otrávené protočení očí vyučující už nikterak nereaguje a gestem ve kterém je jasně čitelná rezignace, posílá mou snad-kámošku do lavice.
"Čau," Nestihnu na pozdrav ani odpovědět, jelikož červenovláska už pokračuje v řeči. "víš, co se proslýchá? Někdo se prý včera s někým po škole porval! Na trávníku se našlo nějaký vytrhaný peří a teď se řeší, kdo za tím stojí! Možná nás napadli Lítavci!" Nedávám na sobě znát, jak moc mě Tiniina zpráva rozhodila. "Ale prosím tě. To snad fakt ne. Víš o celý tý kauze něco víc?" Ptám se s rádoby neutrálním výrazem. „Bohužel nic, ale myslím, že vše to snad brzy vyřeší. Ředitelka je neuvěřitelně schopná osoba." Jako potvrzení Tiniiných slov se v tom okamžiku otevřou dveře a dovnitř vkráčí vážný Andrey následovaný silácky vypadajícím strážcem, kterému se čelo krabatí množstvím nazlobených vrásek. „Moc se omlouvám za přerušení výuky, ale potřebuji si na chvíli vypůjčit slečnu Enkelliovou. Ředitelka s ní chce mluvit!" Neujde mi důraz na slovo „ředitelka", při kterém mi přeběhlo po zádech zamrazení. Tamara mě probodne tázavým pohledem a posunkem mi naznačí, abych se odebrala k odchodu. Poslechnu a doufám, že navenek není vidět, jak mi nervozitou mrznou prsty a srdce zrychluje tepovou frekvenci.
Když se konečně dostanu ke dveřím, ve kterých čeká Andrey, naposledy se ohlédnu na Tiniu, která se povzbudivě byť trochu nechápavě usmívá, což mi dodává alespoň tolik odvahy, abych se hnědovlasému strážci podívala do očí. „Cos to propána vyvedla?“ Šeptne na oplátku. Zjištění, že je i on velmi znepokojený, mé nervy rozhodně neuklidnilo. „Tak pojďme!“ Hrubý hlas druhého strážce nás vytrhl z úvah. Strážci pokynuli učitelce, zavřeli dveře a vydali se dlouhou chodbou k místu, kterého se bojím krok od kroku víc a více.
˟˟˟
Když se naše malé procesí konečně dostane k masivním dvoukřídlým dveřím, které zřejmě vedou do ředitelny, je ve mně maličká dušička. Ta se ale dokáže ještě více scvrknout, když vejdeme a já zaregistruji Nigela stojícího v rohu místnosti v zákrytu za dvěma svalnatými strážci. Naše pohledy se střetnou. Blondýn se pohrdlivě ušklíbne, ale já Citem poznám, že všechno zdaleka není v pořádku. „Ehm, ehm…“ Zakašlání se ozve z protilehlé strany místnosti a donutí mě nasměrovat pozornost k vzpřímeně sedící černovlasé zhruba 40leté ženě s brýlemi, zpoza kterých se na svět dívá pár pronikavě fialových očí. „Jsem ráda, že jste dorazila, slečno! Děkuji vám!“ Kývla ředitelka na průvodce, kteří se s neochotou v očích vytratí z místnosti a zanechají mou maličkost v prekérní situaci bez podpory. Tedy téměř…
„Jistě víte, proč jsem Vás nechala zavolat. Pan Night mě už pověděl svou verzi příběhu o vašem včerejším konfliktu, ale mě by zajímal i váš náhled na věc, takže…“ „To si myslíte, že vám tahleta chudinka něco poví? Bojí se mě! Jasně jsem jí včera vysvětlil, že jestli o tom jen cekne, moje pomsta bude strašná!“ Nigel se ještě víc ušklíbne, a byť ho černovláska probodávala nevraživým a podezřívavým pohledem, nehne ani brvou. „Jak jsem řekla. Vaši verzi už známe. Co nám k tomuto tématu povíte vy, slečno?“ Zdá se mi, že na mě sáhla ledová ruka. Ředitelčina pozornost se přesunula na mě. A já mám problém už jen s tím, vypravit ze sebe alespoň jedinou hlásku. „Já… Khm… Je to moje vina! Vyprovokovala jsem celý konflikt svou…“ „Nice try, děvče, ale tady nikoho tvoje lži nezajímaj! Hele, bylo to s tebou docela dobrý, tak ti prokážu tu laskavost, že tě ušetřím tý jejich „Nápravny“. Já už to tam celkem znám, ale pro tebe by to možná byl trochu šok. Tak jim klidně řekni pravdu. Možná tě za to ani neztrestám…“ Nejsem si úplně jistá, proč se mě tenhle kluk tak vehementně snaží před něčím chránit, ale nehodlám přistoupit na hru, kterou rozehrál. Slova se znovu ujme ředitelka: „Pane Nighte, vy nikoho nebudete trestat, to je jisté, ale nepřejte si, abych vás ztrestala já! Pokračujte, slečno!“ Nejistě se nadechnu. „Udělalo se mi špatně, a tak jsem šla na čerstvý vzduch, ale narazila jsem na tohohle mladíka, a jelikož jsem měla chuť se rvát, tak jsem na něj zaútočila…“ Vidím, že má zjednodušená verze pravdy není přijata, tak jak jsem doufala. „Iloine, věřte mi, že bych ráda potvrdila vaši výpověď, ale zdá se mi, že nemluvíte úplnou pravdu. Co bylo důvodem Vašeho útoku?“ Pichlavý pohled mě přišpendlí k zemi. „Mým důvodem…“ Zas nedořeknu. Místností se rozezní pronikavý třesk rozbíjejícího se skla. Zdobená váza se právě roztříštila o stěnu těsně vedle ženina obličeje. Voda stéká v malých pramíncích k zemi, kde leží polámané orchideje. Jeden ze strážců pevně svírá Nigelovy ruce, na které vystříklo pár kapek při jeho úspěšném pokusu o upoutání pozornosti.
„Toho výtržníka ihned odveďte a podrobte Nápravě. A dívku vezměte pro výstrahu s sebou. Pak se sem prosím vraťte, ať celou záležitost dořešíme. Byť bez hlavních aktérů!“ Vzhledem k rychlosti s jakou se vyčerpala trpělivost podivně se chovající ženy, nepochybuji, že jsme všichni tři na stejné lodi. Alespoň co se barvy křídel týče... I když znejistím, když jeden ze strážců surově chytí ruce a v zápětí mě na tenkém, ale pevném řetízku vleče z místnosti společně s blonďatým chlapcem, který se přes zoufalost celé situace už zase potutelně usmívá.