3. Kapitola
Naše tříčlenná skupinka se rychle ubírá směrem k vchodu do budovy. Mno... Spíš tedy k další bráně, tentokráte ze dřeva s mosaznou klikou. V břiše se mi začínají svaly svírat nervozitou. O to víc musím předstírat, jak jsem si jistá sama sebou. Najednou mi na hlavu dopadne první kapka deště. "Závod ke vstupním dveřím!?!" Andrey se na mě otočí se shovívavým úsměvem. "V běhu?!? To nás nemůžeš porazit maličká!" Pronese s úšklebkem. "Prosííím!" Teď se šklebím zase já. Trey který jde také přede mnou, hlasitě povzdychne a nesouhlasně zavrtí hlavou. "Myslím, že to spolu zvládnete i beze mě. Jdu radši nahlásit, že slečna Enkelliová dorazila. " Ihned rozevře svá křídla, která slabě zazáří bělobou. Pro změnu protáčím oči já, což neujde bystrému zraku hnědovlasého průvodce. "Neboj! Nejsou tu všichni takoví dobráci…“ Za ním se vztyčí pár obrovských křídel temných jako noc sama. Ani jediné bílé pírko nekazí celkový dojem a já mám zase o něco lepší náladu. Trey se za slabého pleskání ztratí v soumraku a my s Andreyem zůstaneme sami zhruba uprostřed dlouhé příjezdové cesty ke dveřím. Otevře pusu, aby mi něco sdělil, ale můj vnitřní budíček se najednou rozezvoní. Něco není úplně v pořádku. Nelíbí se mi výraz v jeho očích. Ani tak se však nepřestávám usmívat. "Tři, dva, jedna, teď!" Vyběhnu.
Mé nohy se rychle míhají, ale i tak mne ve chvilce předběhne druhý účastník mnou naplánovaného závodu. Nu co… Já neprohrávám… Rozevřu křídla a polo-doběhnu, polo-doletím obrovskou rychlostí podloubím, které je v přízemí, až k velikým vstupním dveřím. Bohužel jsem nějak nepromyslela brzdění. Řítím se na tvrdé dřevo a nedokážu zastavit. Už vidím, jak se můj mozek rozstříkává na vydlážděné chodbě, když tu se mnou někdo silně trhne do strany. Narážím do Andreye a oba se vzápětí válíme na zemi. Kolenem mi projede silná bolest. Zítra budu mít asi pořádnou modřinu! Doufám, že se Andreyovi nic nestalo! To by nebyl úplně příznivý začátek školní docházky. Slezu z něj a s obavou v očích pozoruji jeho tvář. Otevírá zavřené oči. Cítím, že je trošku v šoku, ale naštěstí už se zase šklíbí. "Podvádíš! A podvádět se nevyplácí!" Ze srdce mi padá obrovský balvan, necítím, že bych měla něco zlomeného a on na to taky nevypadá. "Já se polepším." Můj tón zní všelijak, ale rozhodně ne kajícně. Oba se už zase usmíváme, takže tato trapná situace je snad pozapomněna. "Omlouvám se, že jsem tě použila jako žíněnku… A děkuju, žes mě zachránil." "Je zač!" Posadí se, zhluboka dýchá a kouká na mě z lehkého podhledu. Chvilku pohled oplácím. Pak se oba zvedneme a společně vejdeme dřevěnou branou do útrob zámecké budovy.
Uvnitř je vše stejně obrovské, jako venku. Jdeme nahoru po schodech, pak doleva dlouhou chodbou s mnoha okny a nakonec, když se konečně dostaneme do levého "zámeckého" křídla, mne překvapí množství malých stejně velkých dveří. "Tady by někde měl být Váš pokoj, ctěná dámo…“ Andrey už se očividně nezlobí, za což jsem mu vděčná. Rozhlédnu se po stěnách. Nudná šeď a obrazy vesmíru?!? No, budiž… V rámci své rebelské image to tu asi za pár dní trošku vylepším. V duchu se ušklíbnu. Na což reaguje Andrey, který je pravděpodobně stejně sensitivní jako já. "Cítím problémy…“ Myšlenky na úpravu budovy odsouvám do pozadí mysli a znovu se plně soustředím na hledání mého nového domova. "Myslím, že by to mělo být číslo 7." Můj průvodce mne zavede k čtvrtým dveřím na pravé straně chodby. Podívám se na mosazný štítek. Saya S. & Iloi E. Kvůli malému formátu cedulky se nevešlo celé mé jméno, ale zkrácený tvar mi nikterak nevadí. Alespoň zní osobněji. Chci vzít za kliku, ale Andrey mne zarazí. "Máš zpoždění! Jen jsem ti to chtěl ukázat, abys po vyučování nezabloudila. Teď ale musíme pokračovat nahoru do třídy!" Vyučování?!? WTF? "O jakým vyučování to tady mluvíš?" Andrey zvedl obočí a zaraženě se na mne podíval. "Tohle je škola! Musí tu přeci být vyučování!" "No, jasně, ale přece ne večer?!?" Jsem zmatená. "Tak má milá přítelko… Zasvětím tě do tajů téhle akademie… I když to znamená, že přijdeš tak o dalších pět minut později." Sedl si na zem a opřel se o stěnu. Já zůstala stát.
"Na tuhle akademii, jak snad víš, chodí oba typy křídlatých. Jak čistokrevní zástupci dvou hlavních rodových větví, tak i "poznamenaní", kterým je zde mimochodem věnována velká péče, a všichni zde vám rádi pomůžou, když bude potřeba. No, abych pokračoval… "Poznamenaní" samozřejmě nemohou studovat ve stejných třídách s "čistokrevnými", protože ti by poté byli v příliš velkém nebezpečí, tudíž je škola rozdělena na dvě části-pravé křídlo pro ně a levé pro vás…“ Nechtěla jsem slyšet nic o "úžasných čistokrevných", ale tyto informace byly zřejmě celkem důležité a mne zarazilo, že mi takovéto "detaily" nesdělila má matka sama. Andrey ale na nic nečekal a dál vyprávěl. "Samozřejmě i vyučování probíhá odděleně a to dokonce i v oddělený čas. Vy studujete přes noc a spací režim máte přes den, protože mnohým ze spolužáků to tak i lépe vyhovuje a "ti druzí" studují přes den a spí normálně v noci. Tím vedoucí zamezí jak náhodným setkáním, tak problémům s nedostatkem vyučujících. Už to trošku chápeš?" Zírám na něj a pomalu mi dochází význam jeho slov. "Takže teď místo večeře půjdu na vyučování a ráno půjdu spát? To snad není pravda!" Andrey mne pozoroval a o něčem přemýšlel. "Neboj! První dny tě budou pouštět dřív, aby sis zvykla. To zvládneš!" Povzbudivě se pousmál. Mě do smíchu ale ani v nejmenším nebylo. Vyčerpání z dlouhého letu se dostavilo a představa, že teď mne čeká několik hodin v přeplněné třídě s novými hlučnými spolužáky, mi vehnala slzy do očí. Andrey se ke mně nahnul a objal mne. V tu chvíli bych se nedokázala bránit, ani kdybych chtěla, ale nyní ochranitelské objetí od vcelku pěkného mladého muže trošku pozvedlo mou dosti špatnou náladu. Po chvilce mne ale zase pustil. "Musíme jít! Budu na tebe myslet a přijdu tě vyzvednout, až skončíte, souhlasíš?" Němě jsem kývla hlavou. Zvedl se na nohy. "Tak jdeme!"