1. Kapitola
Můj sen pomalu odhání tichý hlas šeptající mi cosi do ucha. "Slečno Iloine!?! Slečno... Musíte vstát! Vaše matka už na vás čeká!" S velkým přemáháním sundávám z očí sametové klapky a zvedám stále ještě těžká víčka, dokud nespatřím blondýnku v bílém čepečku, která stojí vedle mé postele. "Anette... Já chci ještě spát! Jdi si otravovat někoho jiného!" Můj hlas zní víc nevrle, než bych si přála, ale mám přece právo být popuzená! Kdo to kdy viděl, abych se v sedm hodin ráno hrabala z postele! Ani mě nehne! Mladá služebná se ale očividně nehodlá vzdát. "Slečinko, dnes musíte vstát dříve…“ Na chvilku zmlkne, když se k ní otočím zády. "No, tak… Vzpomeňte si přeci! Nastupujete na novou školu a neměla byste se… (na chvíli zaváhá) špatně zapsat již první den!" Zmínkou o škole mne tedy totálně dorazí. Se zlostně staženým obočím se posadím na posteli. V hlavě se ozve alarm, bohužel moc tichý na to, aby mi v něčem zabránil. "Zmiz! A hned!" Můj hlas se změnil. Už zase. Věrná služka jen vyděšeně třeští oči, které v panické hrůze nemůže odtrhnout od těch mých. Nepotřebuju zrcadlo, abych věděla co se děje. Racionální z mých osobností se na chvilku ještě probudí k životu. "Uteč!" Vypadne ze mne, než se mi zatmí před očima. Ještě zaslechnu zvuk běžících nohou...
Již druhé probuzení. Tentokrát však ne tak příjemné. Podlaha mne studí do zad a na rukou cítím řetězy. Protočím oči. Potřetí za týden?!? No těbůh! Jde to se mnou z kopce... Natáhnu nosem zatuchající vzduch a dojde mi, že nejsem sama. "Čau mami." Moje zabručení zní všelijak, ale rozhodně ne nadšeně. "Iloi, musíš být pořád tak popudlivá?" Otázka kterou vážně nenávidí, ale tentokrát jsem na nenadálý nával vzteku připravena a soustřeďuji veškerou svou mysl na udržení kontroly. Nádech, výdech, nádech, výdech… "Víš, že musím být popuzená! První téma, se kterým jsem byla ráno konfrontována, bylo "že mne čeká nová škola“… Copak to nechápeš?!? Chceš mě poslat do nějakýho ústavu pro nejnižší lůzu a udivuje tě, že jsem rozzlobená? Si děláš pr**l, ne?!?" Slova ze mne vylétnou dříve, než si cokoli stihnu promyslet. "Tak popořadě…“ Tón, kterým krásná, vysoká a na svůj věk štíhlá brunetka, shodou podivných náhod zároveň moje matka, pronesla tato dvě slova, mne donutil okamžitě zavřít pusu, která se chystala pokračovat v drzé řeči. "Za prvé Akademie Yoru není žádný ústav, ale jedna z nejlepších "mixovaných" škol na světě, za druhé si nejprve uvědom, jak mluvíš a jednáš ty, než někoho nazveš "lůzou" a za třetí nauč se ovládat!!! Jo, a abych nezapomněla... Opovaž se se mnou ještě někdy mluvit takhle vulgárně! Měla bys být vzorem pro každého smrtelníka a ne přebírat jejich nejhorší návyky!!! Uvědom si konečně, kdo jsi!"
"To bych vážně ráda." Konečně se mi podařilo nasadit tichý a pokorný hlas. V očích mé mamky se objevila úleva. "Neboj! V Akademii ti pomůžou. Budou tam stejní jako ty, ale i "čistí“…“ Zarazila se. Z očí mi vytryskly slzy. " "Čistí“… Pořád mi je předhazuješ… Můžu já za to, co se stalo? Vykašlala ses na nás! Na mě i na tátu! Nebylas tam, když jsme tě potřebovali! Kdybys jednou dala přednost záchraně rodiny před záchranou světa, tak jsi to teď nemusela tak řešit! Mohla jsem chodit na Valkoi společně se všemi bratranci a jinými příbuznými! Třeba by se ode mne pak všichni neodvraceli, jen co zahlédnou má křídla!" Už jsem křičela. Mé tělo se začalo nezadržitelně třást. Hnědovláska na mne jen soucitně hleděla. Pak udělala něco neočekávaného. Otevřela celu, ve které jsem byla zavřená, přistoupila až ke mně a objala mne. Na chvíli jsem ucítila vzdorné cukání v pažích, jak se mě mé "druhé já" snažilo ovládnout, ale neúspěšně. "Nemusíš přece chodit na nejlepší školu pro křídlaté, abys byla uznávaná. Smiř se s tím, jaká jsi a pak najdeš své poslání! Věř mi!" "Jak se mám s něčím takovým smířit, když to ani ty nedokážeš?" Má polořečnická otázka zůstala, jak jsem očekávala, bez odpovědi. Následně, již zcela klidná, pokládám hlavu matce na rameno a užívám si pocitu klidu a míru, jenž se rozhostil v mé mysli, když jsem se zahleděla na její bělostná křídla.
"Musíš se připravit." S těmito slovy ode mne odstupuje a mě znovu dochází strašná realita. Teď jsem ale už smířená. Cítím, jak řetězy, které mne poutaly, padají k zemi. Kývnu, abych naznačila určitý vděk, byť i tento malý pohyb mě stojí plno přemáhání. Nejsem zvyklá děkovat. Roztahuji křídla, abych je konečně podrobila ranní rozcvičce. Slyším vzdalující se klapot podpatků. Budu holt brzy muset začít s balením…