4. Kapitola
Vyšli jsme do třetího patra. Venku se před chvilkou spustil strašný liják a obloha se definitivně zatáhla. Trochu jsem ztratila pojem o čase, ale tipovala bych, že bude tak okolo deváté hodiny. Většinou chodím spát okolo 11, ale po tom dlouhém letu...
Do jednotlivých tříd vedly dřevěné dveře s prosklenou tabulkou nahoře. Chodba sice nebyla osvětlena, ale zpod dveří se linul dostatek světla, abych pochopila, že tady je asi nejpříjemněji vybavené patro ze všech. U stěn byla rozestavena sedátka, gauče a malé stolky. Nad nimi bylo množství skříněk s knihami a mezi nimi několik nástěnek, jejichž obsah se mi v té tmě nedaří rozluštit. "Dělej! Třída B!" Andrey mne netrpělivě postrkuje kupředu, až stojím před dřevěnými dveřmi s určeným označením. Pocit napětí v břiše se zase dostavil. "Málem bych zapomněl!" Rychle šmátně do kapsy a vytáhne černý kožený řemínek se stříbrnými cvočky kolem dokola a s malým "I" uprostřed. "Musíš si to vzít a nosit! Bude tě to chránit před "proměnou"." Vrazí mi ten podivný obojek do ruky a netrpělivě čeká, až si ho zapnu kolem krku. "Jsi si jistý?" Ptám se ještě, a když kývne, splním jeho pokyny. Povzbudivě se usměje, nakloní a pomalu a galantně mi otevře dveře. Zvuky, které jimi byly dříve potlačovány, se protlačily na chodbu až k mým uším. Postupuji kupředu.
U tabule spatřím černovlasého profesora. Překvapí mne, že je taky velmi mladý. Dokonce možná mladší než Andrey! Očividně jsme ho přerušili v půlce výkladu, protože se mu v tváři zračil názank zloby. Ihned mi bylo jasné, jako barvu budou mít jeho křídla. "Omlouvám se, pane, ale právě dorazila slečna Enkelliová!" V černovláskových očích se zračil údivu. Došlo mi, že jestli nechci vypadat jako ustrašená malá holka, tak bych asi měla něco říct. Nakráčela jsem tedy dovnitř a co nejpevnějším hlasem jsem pronesla: "Dobrý den vespolek! Jsem Iloine Enkelliová! Omlouvám se za malé zpoždění, ale let byl holt dlouhý." Černovlasý učitel se usmíval. "Jménem celého profesorského sboru Vás u nás vítám, slečno! Mé jméno je Kyle Glaette (???), ale samozřejmě mne budete oslovovat "pane profesore", je vám to jasné Enkelliová?" Snažil se jistě působit přísně, ale jiskřičky pobavení v očích potlačit nedokázal. "Samozřejmě, pane profesore, ale je mi to líto, protože jméno Kyle je opravdu překrásné!" Můj úsměv a mrknutí ho přinutil se též usmát. "Jsi trošku drzá, nemyslíš?" "Můžu za to snad?" Třídou už se začínalo šířit šumění. Andrey za mnou zakašlal. "Jé promiň… Na tebe bych málem zapomněla! Andrey je samozřejmě také překrásné jmého!" Pár nových spolužáků se už nezadržitelně rozesmálo. Profesor pochopil, že hrozí, že se hodina rozloží a tak mne rychle uťal: "Nebudeme dále pojednávat o kráse našich jmen… Odeberte se prosím na své místo, slečno! Předposlední řada, vedle támhleté červenovlásky! Tinio uvolni to vedlejší místo! Nemůžeš přeci zabírat celou lavici!" Poslední věta patřila dívce, která se měla stát mou spolusedící. Její červené vlasy už na první pohled napovídaly, že je originální osobností. Očividně byla ale také rebelka z povolání, protože než se na ní učitel obrátil s prosbou, její nohy spočívaly na doposud prázdné desce stolku a u pusy jí rostla růžová žvýkačková bublina, která nyní praskla a rozprskla se jí v okolí úst, což zavdalo k další salvě smíchu. Co nejjistějším krokem se tedy vydávám směrem k ní.
"Ahoj, já jsem Iloi!" Snažím se chovat mile a usmívám se. "Hm, už jsem slyšela!" Dívka se s červenými vlasy jen líně převaluje slova na jazyku a pozoruje mne lehce zamračeným pohledem. Na chvilku mnou projede již tak známý nával vzteku, ale rychle se zas koncentruji a sednu si vedle ní na volnou židli. Očividně o rozhovor se mnou nestojí a já se jí nehodlám doprošovat. Zabloudím ještě na chvíli pohledem ke dveřím, ve kterých stojí Andrey. Už se ale nedívá na mne, ale na profesora, který mu cosi naznačuje rukou. Nechápu. Asi mají nějakou svou tajnou řeč. Pak se ale přece jen střetne můj pohled s Andreyovým a ten na mne s úsměvem mrkne, načež opatrně vycouvá z učebny a potichu za sebou zavře dveře.
"Slečno Iloine, než jste přišla, probírali jsme právě historii našich dvou hlavních rodů… Mohla byste nám k tomuto tématu něco říci? Jsem si jist, že Vás vaše matka jistě zasvětila, či nikoli?" Nadechla jsem se a zase vydechla. Historii jsem samozřejmě znala, ale mé vyjadřovací schopnosti v tomto směru nebyly vždy zrovna silnou stránkou. "Nesmíš se ztrapnit! Nesmíš se ztrapnit!" opakuju si stále v duchu, když otevírám ústa a začínám se svým proslovem.
"Hmm... Takže… Hodně dávno, nikdo už ani pořádně neví, kdy to bylo, narodili se jedné křídlaté dva bratři. Jednoho pojmenovala Sollus a druhého Nocte. Od malička byl Sollus příkladným křídlatým a všichni mu předurčovali budoucnost strážného anděla, zatímco Nocte byl spíš roztržitej a nepořádnej, takže nikdo nepředpokládal, že by mu někdy mohl být kontakt s lidmi dovolený... Oba vyrůstali a každý trénoval své schopnosti v jiném směru. Sollus se snažil naučit a z knih vyčíst nejrůznější magická zaklínadla, kterými by v budoucnu mohl pomoci lidem, či křídlatým v nouzi, zatímco Nocte se cvičil v boji se zbraněmi a v technikách zdokonalujících sílu, mrštnost a úsudek jeho samého….“ Odkašlu si a čekám, jestli třeba Kyle moje žblebtání neutne, ale profesor se k ničemu takovému nemá, takže pokračuji. "No a pak se přiblížili jejich 18té narozeniny, při kterých se mělo před komisí rozhodnout, jakou činnost bude kdo z bratrů vykonávat po zbytek svého života. To probíhalo vlastně tak, že mu byla předána síla někoho, kdo tuto práci vykonával před ním. No, takže ti dva bráchové měli pár dnů do setkání s komisí. Rodiče jim dovolili na malou chvilku a za doprovodu mnoha stráží navštívit svět lidí. Opatrně z povzdálí pozorovali, co se tam tedy děje, jak lidi vypadají a tak, když najednou uviděli, jak nějaký zloděj míří bambitkou v kovářské dílně na mladého kováře a požaduje po něm měšec s vydělanými penězi. Sollus ihned začal vysílat pozitivní vlny, aby se v lupiči hnulo svědomí a upustil od svého záměru, ale najednou se na scéně objevila mladá žena, asi manželka prodavače a když uviděla, co se děje, začala hystericky křičet, což bídníka vyprovokovalo k činu a vystřelil… Sollus byl v šoku, ale Nocte se hrozně rozzlobil a v nestřežené chvíli se zhmotnil před banditou, popadl nejbližší zbraň a zručným švihem muži uťal hlavu… „ „Iloine, omlouvám se, že Vás přerušuji, ale rádi bychom do rána probrali ještě nějakou látku. Vyprávíte velmi poutavě, ale prosím, pokuste se trochu zestručnit Váš projev!" "Dobře… Takže Nocta zavřeli a proběhlo jednání o jeho dalším osudu, jelikož křídlatí nemají dovoleno přímo zasahovat do lidských životů, natož nějaký zmařit, ale zároveň bylo i pár jedinců, kteří Noctův čin chápali a snažili se ho uchránit před zlobou ostatních. Noctus sám byl teda zavřený a taky pořádně zdeptaný, protože po tom jeho činu mu celá křídla zčernala. Pře o jeho osud probíhaly dlouho, ale nikdo podobný případ ještě nezažil, protože doté doby nikdo prastaré zákony o porušování rovnováhy mezi dvěma světy neporušil, tak prostě Nocta nechali v žaláři. Jeho bratr i celá rodina se od něj odvrátili, aby se taky nedostali do potíží a on měl čekat, jestli si na něj někdo někdy vzpomene a dostane ho pryč. Jenže to se mu nechtělo…“
Nadechnu se a chystám se dokončit celý příběh. "Nějakým zázrakem se Nocte dokázal dostat z vězení, uprchl a dlouho se skrýval. Jeho další osud je neznámý, ale jisté je, že našel nějakou spřízněnou duši, protože čistokrevní "černokřídlí" přežili až do dnes…“ Končím svůj monolog a s úlevou si oddechu, že jsem snad řekla vše, co bylo třeba. Učitel mne chvíli zamyšleně pozoruje. "Výborně slečno! Myslím, že po Vašem výkladu je již všem vše jasné. Děkuji!" Rozhlédnu se po třídě. Pár spolužáků na mne s údivem zírá. To snad nevěděli o legendě, která se traduje po mnoho generací již několik století? Jsem na sebe pyšná a asi to na mně je dost vidět, protože Tinia si nedle mne jen pohrdavě odfrkne. Profesor dál pokračuje v hodině, ale já už nevnímám. V myšlenkách se přenesu do temné kobky, ve které si představuju chudáčka zavřeného Nocta, třesoucího se zimou a čekajícího na záchranu. V mých představách se objevuji jakožto krásná dlouhovlasá brunetka a probourávám svou úžasnou silou stěnu kobky…
"Iloine! Samozřejmě jsem rád, že jste nám tu tak pěkně vyprávěla, ale prosím, neusínejte na vavřínech! Výklad pokračuje!" Z mého světa zpět do reality… Život je tak krutý!