8. Kapitola
Podruhé se probouzím, tentokráte ve svém pokoji. Pootočím hlavu směrem do prava. Druhá postel v místnosti je prázdná a úhledně ustlaná. Očividně má spolubydlící ještě nepřijela. No, jsem vlastně docela ráda. Včerejší bouřlivá noc by pro ni asi nebyla ideální. Když už mluvím o noci, dojde mi, že jsem se probudila ve špatný čas. Okny se derou sluneční paprsky i přes vydatnou snahu těžkých závěsů je zadržet. Na to, že mám naprosto rozhozené mé duševní hodiny, se cítím poměrně hodně dobře. Zvědavě roztahuji záclony a vyhlížím ven, abych si konečně můj nový domov prohlédla ve slunečním světle. Nedaleko vidím smíšený les, před kterým se ještě nachází voleyballové a basketbalové hřiště. Jinak ale venku nikoho nevidím, dokonce ani hlídky. Podívám se zpět směrem k mé posteli a pak zase ven. Mám očividně pár hodin k dobru, než začne vyučování, tak bych třeba mohla něco podniknout. Po této myšlence se vrhám k zavazadlům, rychle zabydluji mou půlku pokoje a oblékám se.
Otevírám dveře, vycházím na chodbu a tiše za sebou zavírám. "Čekal jsem, že se vzbudíš dřív, u nováčků to tak bývá často!" Známý hlas mne vyleká dostatečně na to, abych nadskočila několik centimetrů vysoko. Otočím se na podpatku mých černých bot. "To nemáš nic jiného na práci, než hlídat mě?" Můj hlas zní celkem podrážděně, ale Andreyovi to očividně moc vrásky nedělá. "Musím, byl jsem tím pověřen. Zas si nemysli, že jsi taková celebrita, že ti objednali jako jediné bodyguarda." Usměje se na mne, ale já úsměv neoplácím a naopak stahuji obočí. "Nejsi vtipnej, kdybys to náhodou nevěděl!" Po včerejším zážitku s náhrdelníkem si nejsem zcela jistá, jestli můžu strážci věřit. "Ublížil ti někdo? Nebo jsem něco řekl špatně?" Nyní se i brunetova tvář stahuje do nesouhlasné grimasy. Konečně si všiml, že mi není do skoku. Opravdu bystrý chlapec!
"No, nikdo mi vlastně neublížil, pokud nepočítám prohnaného rádobykamarádského strážce, který mi včera dal omračovací obojek, jehož děsivou sílu jsem měla tu čest vyzkoušet." Dívám se Andreyovi do očí a mračím se čím dál tím víc. "Aha… Promiň, ale nějak nebyl čas ti to vysvětlit! Něco takového mají všichni. Kluci většinou nosí náramky, dívky řemínky… Jsou to amulety schopné pojmout do sebe temný druh síly, když je vyvolána, takže vás všechny chrání před neplánovanou a vlastně i před plánovanou proměnou. Měl jsem tě na to upozornit, ale nevěděl jsem, že se zvládneš zaplíst do problémů hned první den svýho působení v tomhle "ústavu"." Hnědovláskovy oči vypadají smutně, ale zároveň se nemůžu zbavit dojmu, že čeká, kdy mu konečně prozradím, o jaký konflikt šlo. To se ale chlapeček přepočítal! Pár vrásek na mém čele se vyhlazuje, ale stále Andreye pozoruji s podezřením v očích. "Hey! Prosím! Dej mi ještě šanci! Vážně jsem tě na to chtěl upozornit! Kdo mohl vědět, že se uliješ z výuky dřív?!" Že by o mé přátelství přece jen stál? "Dobře." Konečně promluvím. Pozoruji, jak se mu svaly v obličeji uvolňují. "Jsem ochotná přejít toto naše maličké nedorozumění, pokud mi dokážeš sehnat něco dobrého k snídani." Dívám se na něj s otázkou v očích. Moje přání ho očividně uklidnilo. Asi čekal horší úkol. No, tak příště… Na tváři se mu objeví lehký náznak úsměvu, ukloní se a pronese: "Vaše přání je mi rozkazem!" Pak se otočí a v mžiku je na konci chodby a mizí za rohem.
Přemýšlím, jestli by nebyl vhodný čas na útěk a prozkoumání dalších částí budovy, ale můj žaludek mi dává jasně najevo, že přednostně se mám zajímat o snídani, a tak padám do nejbližšího křesla, popadám knihu z nedaleké skříňky a čekám na Andreye.
Za malou chvilku slyším kroky, zvedám pohled od nákresů největších vynálezů v dějinách lidstva a upřeně pozoruji mého nynějšího zachránce s croissantem, oříškovou pomazánkou a jogurtem v jedné a šálkem kakaa v druhé ruce. Nadšeně vyskakuju na nohy a vyrážím naproti brunetovi. "Páni! Ty jsi vážně talent!" Směju se od ucha k uchu, když mi předá talířek s mým oblíbeným pečivem. "Je mi odpuštěno?" Jeho usměvavá tvář mi nedovolí odpovědět jinak, něž: "To víte, že ano!" Jedno obočí mu vylétne vzhůru. "Takže teď mi vykáš?" "Vy jste začal první!" Pronáším s plnou pusou a poplivávám Andreyovu krásnou uniformu hnědými drobky. "Né, ty ničitelko!" Jeho zoufalý a zároveň směšný výraz ve mně vyvolá záchvat smíchu, takže je chudáček bruneťáček zasypaný další salvou. "Ty jsi ale prasátko, moje malá přítelkyně!" Jeho rozesmátá tvář mi dává jasně najevo míru jeho nadávky. Vzápětí se začnu dusit…
Uběhne pár minut, já jsem konečně řádně najedená, Andrey má čistou uniformu a můžeme společně vyrazit. "Radši tě budu doprovázet, aby se nestalo nic takového, jako včera!" Prohlásil před chvílí a tím mi zmařil všechny plány na samostatné prozkoumávání tajných skrýší, ale zároveň mne potěšil milou nabídkou. Nikdy přece nevíte, kdy se bude přátelství s namakaným a hezkým chlápkem hodit, ne? Jediné, co mě trošku znepokojovalo, byl fakt, že jsem si své malé "Nigelovské tajemství" nedokázala udržet ani 24 hodin. Andrey vypadal jako pozorný posluchač a tak jsem mu samozřejmě všechno vyklopila mezi jednotlivými doušky lahodného sladkého nápoje. No, každý se někdo prořekneme…
Procházíme první a druhé patro. Nejprve mi můj průvodce ukazuje všechny třídy, nástěnky s rozvrhy, zápisové lístky na volitelné předměty, fotky profesorského sboru a plno dalších nudných školních spisů a dokumentů. Následně se přesuneme o patro výš, kde se neúspěšně snažím najít Nigelův pokoj. Zjistím, že celý areál má tvar obdélníku s věžičkami v každém rohu, přičemž v jejich útrobách jsou výjimečné učebny (astronomická observatoř, přírodovědný pavilon, atd.) nebo zapovězené místnosti s pokoji strážců, či profesorů. Jedna polovina budovy je v provozu přes den a druhá přes noc, tudíž v poschodích noční třídy, kde se nyní nacházíme, nám příliš nehrozí konfrontace s nějakým zbloudilým pocestným, protože teď to "žije" v části druhé. Zároveň jsou chlapci a dívky odděleny rozdílnými patry, která jsou přes spací dobu pečlivě hlídána skupinou šesti strážců. Postupně zjišťuji, že kamarádství s Andreyem je vážně velmi užitečné. Už se obstojně orientuji v Nočním křídle a vím, kde jsou nejdůležitější místnosti, například jídelna. Dokonce vím i kde mám první vyučovací hodinu, která se již nezadržitelně blíží. Když totiž vykouknu z okna, vidím obrovské rudé slunce zapadat za vrcholkem zalesněného kopce.