5. Kapitola
Úspěšně jsem přežila zbytek první a následně druhou hodinu. Teď je něco na způsob lidské velké přestávky, akorát s tím rozdílem, že tato pauza trvá půl hodiny a ne 15-20 minut. Třída se pomalu vyprazdňuje a já zůstávám v lavici se svou spolusedící, která se taky ale někam chystá. "Ty tu chceš celou tu dobu sedět jako pecka?" Obrací se na mne s povytaženým obočím a výrazem a la "ta kráva je snad ještě blbější, než jsem myslela". "A kam mám jako jít? Jsem unavená po dlouhým letu, mám hlad a vůbec se tu nevyznám… Kam bych tak asi chodila?" Můj hlas byl asi lehce nepříjemný, protože Tinia se trochu podmračila, ale i tak ještě zkusila pokračovat v hovoru. "To chceš jako bejt neznámá od prvního dne?!? Zvedni to tvoje sexy pozadí a jdem tě seznámit!" Ušklíbla se a najednou mi došlo, že možná nebude tak špatná. "Seznámit, říkáš? A máte tu vůbec nějaký pěkný týpky? Přece jen… S holkama se seznámím i bez tvé pomoci, ale tuším, že ty máš vytříbený vkus, co se kluků týče…“ Konečně jsem se cítila "jistá v kramflecích". Tinia se zazubila. "Tak jdem!"
Vyšly jsme na chodbu. Najednou tu nebylo pusto, ale všude se hrnuly masy studentů všech možných věkových kategorií. Tinia mne rychle popadla za ruku a táhla mne s proudem. Došlo mi, že stále prší. "Počkej! Snad nechceš ven! Vždyť tam leje!" Tinia se na mě podívala s naprostým nepochopením. "Nemel a pojď!" Co jsem mohla dělat? Musela jsem ji poslechnout…
Dav ztratil na síle, když jsme se propracovaly do přízemí. Tady postávaly jen skupinky snažící se vyrabovat školní automaty na mléčné výrobky a sušenky. Nechápala jsem, co tu děláme, dokud se Tinia nezastavila před dvoukřídlými dveřmi, zpoza kterých se ozývaly podivné rány. Trochu znejistím. Kde už jsem tenhle zvuk slyšela? Moje nová něco-jako-kámoška mi ale nedává čas na rozmyšlenou, rychle otvírá a razantně vpochoduje dovnitř. Trošku pomaleji se vydávám za ní a opatrně si prohlížím místnost, do které vstupuji.
Rychle mi dochází, že se jedná o tělocvičnu, protože všude pobíhají namakaní kluci hrající hru s tvrdým oranžovým míčem, které se myslím říká "Basket" či nějak tak. Po stranách místnosti jsou potom dvě tribuny, na kterých posedávají a postávají zmalované dívky v minisukničkách s nalíčenými rty a s tunou make-upu na obličeji, které zaujatě pozorují hráče, smějí se, flirtují, nebo jen o něčem mezi sebou diskutují. Já zvyklá na domácí vyučování se vážně přestávám cítit dobře. Je tu až moc rivalek na můj vkus. Tinia míří ke skupince čtyř holek, které se od ostatních nijak neliší. Jedna je černovláska, druhá bruneta, třetí blondýna a čtvrtá má vlasy nabarvené na tmavězeleno. Blížím se pár kroků za červenovláskou a stále si opakuju: Vypadáš drsně! Vypadáš drsně! Mám dojem, že mi rosolovatí nohy a ruce se mi nezadržitelně třesou. Nádech, výdech, nádech…
"Tohle to je Iloine! Je tu nová, ale zdá si mi, že má docela šmrnc." Tinia mě představuje. Moc nadšení ale asi nevzbuzuji, protože blondýna s černovláskou se na sebe podívají s pochybovačným pozvednutím obočí a brunetka se zas zamračeně podívá na mě. Cítím, že rudnu, ale doufám, že pudr, který jsem na sebe ráno naplácla, tuto maličkost zakryje. Náhle se ke mně přibližuje zelenovláska. "Čau, já sem Deniss! Chodím do desítky a jsem jedna z redaktorek školního časopisu, tak kdybys chtěla něco napsat, každý příspěvek uvítáme!" Mile se na mne usměje, což mě dost zaskočí, ale snažím se vlídné gesto opětovat. "No," slova se ujala blondýna, která vypadá, že je anebo se alespoň snaží být vůdkyní téhle party, "těšilo nás… Jakže se to jmenuješ? To je fuk… Prostě teď máme něco na práci. Poďte holky! Tady už nebudem ztrácet čas!" Při svém "proslovu" mě sjždí pohledem a mračí se víc a víc. Na mne ale nemá. "OK. Taky jsem tě ráda poznala Slepičí mozečku!" Bloncka úplně zkoprní a pak se otočí na podpatku a pochoduje pryč bohužel následovaná "čtyřkou". Tinia vedle mě stojí očividně neschopna slova. Pak zamyšleně zakroutí hlavou. "Wow… Tak to byla Linda a její parta "krásek“… Ale nechápu, proč na tebe tak vyjela. Většinou se na nováčky snaží být milá. Asi nemá dobrej den…“ Mám sto chutí vyjádřit své pochyby, protože jsem si jistá, že taková namyšlená kráva není milá nikdy a na nikoho, ale Tinia jí asi docela snáší, takže by má slova nepadla na úrodnou půdu. Radši si tedy pořádně prohlížím chlapecké osazenstvo tělocvičny, abych mohla stočit hovor příjemnějším směrem. "Páni! Ten brunet v červeným triku má vážně slušně vypracovaný svaly!" Červenovláska se vděčně chytá nového tématu. "To je Thomas. Jeden ze členů juniorské vojenské jednotky." "On chce být v budoucnu strážcem v Centrále?" Tinia jen přikývne a já nevěřícně pozoruji budoucího hlídače našich panovníků. Chci se zrovna zeptat na něco dalšího, když si všimnu kluka v černém tílku, který se právě zmocnil míče a svět okolo mne jako by se zastavil. Blond vlasy se míhají vzduchem a temně modré oči sledují koš, na který se jejich majitel chystá házet. Stejné modré oči které na mě hleděly před šesti lety na louce… Oči, jejichž majitele viním ze všech zlých věcí, které se v mém životě kdy udály…
"Iloi! Hej, jsi v pohodě?" Tinia si mě s podezřením prohlíží. Kouknu se jí do očí a červenovláska o krok ucouvne. Dojde mi, že se mračím a rychle se snažím změnit výraz. "Iloine, co se děje? Koukáš se na jednoho z nejhezčích kluků na škole, jako bys ho chtěla rozcupovat na malilinké kousíčky… „ „Nejsi vůbec daleko od pravdy." Zamručím si sama pro sebe. "Jak se ten blonďák jmenuje?" Pokládám pak otázku, i když odpovědí jsem si už naprosto jistá. "To je Nigel Night, ale kámoši mu většinou říkají "Nig". Co je s ním? Je to sice dost arogantní spratek, ale ten tvůj pohled mi teda připadal dost děsivej i pro něj." Smutně se ušklíbnu. "Nevěřila bys mi, kdybych ti řekla pravdu, takže se nebudu namáhat." Tinia otevře pusu a chystá se něco říct, ale já už mířím na hřiště.