6. Kapitola
Když se dívám, jak bezstarostně pobíhá s míčem po hřišti, tak ve mně všechno vře vzteky. Nejradši bych se na něj hned vrhla, ale naštěstí mám ještě tolik racionálního myšlení, že vím, že ve společnosti tolika křídlatých bych tento boj prohrála a ještě navíc se zapsala do povědomí spolužáků v tom nejhorším světle. Teď jdu teda alespoň zjistit, jestli si mě můj protivník pamatuje. Vbíhám do hřiště bez jakéhokoli ohledu na hru a v mžiku se dostávám k dosavadnímu držiteli míče. Jsem sice nejmenší a nejštíhlejší ze všech hráčů, ale můj nešetrný zásah do hry všechny tak zaskočil, že mám plno času ukořistit tvrdou oranžovou kouli a rozběhnout se ke koši Nigelova družstva. Za pár sekund za sebou kromě nesouhlasných výkřiků slyším dupot množství nohou, ale můj náskok se už nikomu nepodaří zmenšit, takže dobíhám až ke koši, kde se zastavuji a po důkladném zhodnocení situace dávám naprosto krásný "gól". Vítězoslavně se otočím, zadívám se do Nigelových očí a ušklíbnu se. Za chvilku je u mě i se zbytkem svého týmu.
"Proč's to udělala?!? Zkazila si nám celej zápas!" Na čele se mu utvořilo množství "vztek-vrásek" a nenávistně na mne shlíží, protože je skoro o hlavu větší než já. Teď už vím, že mě nepoznal, to by se určitě choval jinak. Vzápětí se naštvaně přidávají i ostatní hráči s nesouhlasnými poznámkami. "Chtěla sem si taky zahrát a kámoška říkala, že mezi sebe holky neberete, tak jsem se nabrala sama." Věděla jsem, že lžu a bylo mi jasné, že až se příště podívám do zrcadla, bude zase mít minimálně jedno pírko jinou barvu než ráno, ale momentálně jsem řešila tak akorát modré oči, které na mě s podezřením hleděly. "Tvá kámoška je asi dost dobře informovaná. Zmalovaný holky, který začnou pištět, že se jim zlomil nehet po prvních třech minutách hry, do týmu vážně nepotřebujem!" Sjel mě pohledem od hlavy k patě a zase zpět, přičemž se vždy na pár sekund zastavil na oblasni hrudního koše. "Ale ty vypadáš celkem normálně, možná bychom mohli udělat výjimku…“ Blonďák se nyní pousmál mně již dobře známým úsměvem, zatímco se z řad jeho kámošů ozvalo pár nesouhlasných hlasů. Nigel zvedl pomalu ruku a kluci zmlkli. Ten má teda autoritu! Prolétlo mi hlavou. "Samozřejmě by to bylo něco za něco…“ Někteří basketballisté se zasmáli nebo ušklíbli. Jasný pokyn, že se blíží problémy. Nigelova ruka se pohnula mým směrem. Hlavou mi bleskla myšlenka na mé tréninky s rodinným učitelem sebeobrany.
Bleskurychle se shýbám, překulím se stranou a rychle se postavím za mým "protivníkem". Jsem asi dost rychlá, protože se nikdo ani nehne, dokud nemá Nigel zkroucenou ruku za zády. "Sakra!" Zakleje, zatímco ostatní kluci se šklebí, protože jim asi připadá dost vtipné, že největšího borce na škole překvapiva nějaká malá nová holka. Nakloním se a přes blonďaté vlasy zašeptám: "Zkus na mě někdy šáhnout a budeš litovat, že jsme se kdy potkali!" Pak pustím jeho ruku, roztáhnu křídla, přeletím blížící se dav "mstitelů" (kluci se konečně probrali ze strnulosti) a přistanu před Tiniou, která mne, ležérně opřená o zeď, pozoruje. Obdivně hvízdne. "Teda, holka ty jsi číslo! Tímhle kouskem jsi pár lidem pořádně vytřela zrak." Spiklenecky se zašklebí a kývne hlavou směrem na tribunu. Podívám se, koho mi chce ukázat. Linda a její partička na mne hledí nenávistným pohledem a ostatní holky taky nevypadají přímo potěšeně. Mno, tak ty kamarádky si asi jen tak neseženu. Nevadí. S "Tin" si nějak vystačíme. Říkám si, když vybíháme z tělocvičny, následované partou rozzlobených spolužáků a spolužaček.
S mojí červenovlasou kamarádkou se tísníme v přírodovědném kabinetu a čekáme, až se proud našich pronásledovatelů přežene. Tinia triumfálně točí klíčky na prstě. Asi má dobré vztahy s biologikáři a nebo alespoň šikovné prstíky. Sázím na to druhé. Všichni už jsou snad pryč a tak opatrně vylézáme na chodbu a odcházíme druhou stranou směrem do třídy.
Už zase sedím v lavici. Kyle před tabulí něco nadšeně vykládá, Tinia si zdobí sešit karikaturami spolužáků, z nichž na mě většina nenávistně civí. Normálně bych se pokusila alespoň na někoho usmát, ale přemáhá mne únava a navíc nedokážu myslet na nic jiného než na strašnou pomstu, kterou hodlám na Nigelovi provést. Představuju si, jak jde sám venku ve tmě a já se plížím za ním. Cítí, že něco není v pořádku. Zachvěje se strachem a já se ušklíbnu. Potichoučku se dostávám blíž, až se mohu konečky prstů dotknout jeho vlasů. Natahuji dlaň…
"Slečno?" Otevírám oči. Třída se potměšile pochechtává. "Iloine, slyšíte mne?" Světlo mě bodá do očí, které následně začínají slzet. "Omlouvám se..." Vysoukám ze sebe chraplavým rozespalým hlasem a zvedám hlavu z lavice. Můj pohled se setkává s Kylovým. Nevypadá nijak rozzlobeně, ale zdání může klamat. "Myslím, že nemá cenu Vás zde déle zdržovat. Zřejmě jsme opravdu přecenili vaše síly. Chcete se odebrat do svého pokoje?" Zírám na mého profesora asi značně překvapeně, protože se usměje. "Myslím to vážně!" Pár spolužáků má nějaké námitky, ale já jen s vděčností v očích přikyvuji. "Tak si vemte věci a běžte!" Kyle mi podává tašku, kam zandávám sešit a propisku. Pak se postavím, přičemž málem upadnu, protože se mi zatočí hlava. Můj profesor mne rychle zachytí, takže ještě ke všemu zrudnu studem. "Děkuji." Ohlédnu se na Tiniu, která rukama naznačuje něco, co si přeložím jako: "Máš štěstí! Tak dobrou noc!" Kývnu na ni a pomalu sejdu až ke dveřím. Ohlédnu se naposled na Kyla a očekávám, kdy mě zavolá zpátky a řekne, že to vše samozřejmě myslel jako vtip, ale on se jen usmívá od ucha k uchu, takže s lehkým srdcem vycházím s učebny a zavírám za sebou dveře.
Jdu chodbou, když tu se mi zase zatočí hlava. Chytnu se studené stěny a chvilku stojím na místě. Cítím se dost špatně a tak usoudím, že by mi neuškodila procházka na čerstvém vzduchu. Rozhlédnu se, a když jsem si jistá, že široko daleko nikdo není, sbíhám kamenné schody a mířím ke dveřím ven. Potichu je otvírám a rozhlížím se. Nedaleko spatřím dva strážce. Ani jednoho z nich neznám a tak zase rychle dveře zavírám. Napadá mě, že v tak velké budově jistě musí být mnoho východů a vydávám se nějaký další hledat.
Obešla jsem sice skoro celý komplex, ale mé úsilí se nakonec vyplatilo. Chodby tady v přízemí jsou ztemnělé a mne vyhlídka na noční "dobrodružství" trochu probírá z mé dřímoty. Konečně se dostanu až k dalším dveřím. Opatrně beru za kliku a vykukuju vzniklou škvírou. Poznám, že jsem na druhé straně sídla. Před mýma očima se rozprostírá další zahrada, pro změnu ve sportovním stylu. Vidím tenisový kurt a další hřiště, která nedokážu v temnotě, která venku panuje, rozeznat. Už přestalo pršet, ale všechno je samozřejmě mokré, takže se mohu pokochat výhledem na trávník třpytící se díky měsíčnímu svitu. Najednou na můj nos zaútočí hrozný pach, který se mi nějak nespojuje s ničím co znám. Zamračím se. Co to je za smrad? Opatrně otevírám celé dveře a vyklouznu do tmy. Přikrčím se a čekám, jestli někdo nezačne protestovat, že mě tu vidí. Nestane se, a tak se vydám následovat podivný odér. Plížím se podél zdí. Noční vzduch mne krásně probudil, ale protivný zápach způsobuje, že mé oči slzí víc než před chvílí, takže moc nevidím, kam šlapu.
Má trpělivost vyprchala již před pár minutami. Postupuji moc pomalu a stále nikoho nevidím. Najednou se ale přede mnou vyloupne ze stínů černá silueta. Z držení těla a stylu opírání se o zeď budovy tipuji, že před sebou mám nějakého kluka, nebo muže. U úst si drží nějakou tyčku, či co to je a vydechuje obláčky kouře. Škrábe mě v krku, ale statečně se plížím blíž k záhadnému cizinci. Najednou ale v nose ucítím šimrání. "Hepčííík!" Vylekám se vlastního kýchnutí. A nejsem sama. Postava se odlepí od stěny. Roztáhnu křídla a chystám se zaútočit, nebo zmizet…