2. Kapitola
Sluhové vyrazili napřed s mými věcmi a já jsem se loučila s těmi, kdo zůstali. Matka netrpělivě podupávala nohou u vstupní brány a nervózně se dívala na hodinky. Konečně vyrážím. Naposled se rozhlédnu po našem panství. Je sice menší, než to předešlé, ale i tak jsem si to tady celkem zamilovala a nyní budu muset i tento domov opustit. Nasála jsem do nosních dírek vzduch prosycený vůní všemožných rostlin, o které se každý den starali desítky zahradníků. Snad si uchovám tuto vzpomínku v duši i na té hrozné škole, abych se tam nezbláznila. Otočím se na patě a s rozhodností se vydávám do neznáma. Mé nové černé lesklé boty na podpatku klapou o dlážděný chodník. Protentokráte jsem ze svých mnoha outfitů zvolila drsnou rebelku. Snad mě pak lépe přijmou do kolektivu… Nemusí přece každý na první pohled vidět, že jsem pořád ještě zmítaná nejistotou a vůbec nevím, kam chci v životě patřit, ne? Řekla jsem si, že černá kožená bunda, černo-červený korzet, červeno-černá sukně, černé punčocháče, černé zavazovací boty a plno stříbrno-červeno-černých doplňků ze mne udělá silnější osobnost, která snad vzbudí respekt na první pohled… Alespoň jsem doufala…
"No konečně ses uráčila!" Matčin tón se mi pranic nelíbil. "Doufám, že jsi připravená na dlouhý let." Nečekala na mou reakci a ihned roztáhla svá krásná běloskvoucí křídla. Já se již taky připravila, ale na rozdíl od ní mé letky byly převážně černé, až na několik desítek, které se ještě úspěšně držely své původní barvy. Někdy mě napadalo, jestli jí netěší, když vidí, jak se trápím, protože dnes to nebylo poprvé, kdy jsem na její tváři zahlédla lehké ušklíbnutí. No, co… Alespoň mi křídla ladila k botám…
Letěly jsme již několik hodin. Burácení vln pod námi se rytmicky krásně doplňovalo s pleskotem našich křídel. Užívám si poslední chvilky svobody, střemhlavým letem a následným pokračováním zase vzhůru a zas dolů, ještě piruetka… No, mamka už je ze mě na nervy, ale co... Byl to její naprosto pitomý nápad, poslat mě do "Akademie", tak ať se holt smíří s malým zdržením po cestě. Najednou mnou projelo zachvění. Z mlhy před námi právě vystoupil obrovský stín. V dálce se tyčila mohutná hora s rozeklanými vrcholky. Ne, počkat… Nebyly to vrcholky, ale siluety čtyř věží… Matka se na mě otočila s povzbudivým úsměvem. Očividně jsme byly na místě.
Od vstupní brány nás dělilo jen pár máchnutí křídel. Už mám jakžtakž zmapovaný celý komplex z ptačí perspektivy. Je to tu opravdu monumentální. Čtyři věže propojené čtyřmi pětipatrovými kamennými křídly (myšleno křídlo budovy) tvořícími obrovský obdélník. V jeho vnitřku bylo určitě nádvoří, ale protože mamka byla již hodně netrpělivá, nemohla jsem to letět úplně prozkoumat. I tak jsem ale viděla dost. Před obrovským sídlem se rozkládala ještě větší zahrada s množstvím úhledně zastřižených stromů a barevných záhonů a za budovou jsem zahlédla strmě stoupající zalesněný svah. Překvapilo mne, kolik vegetace je na místě s tak velkou nadmořskou výškou...
Má chodidla se poprvé dotkla země. Stála jsem na malém plácku před vysokou tepanou branou s kovovými bodci na konci. Široko daleko nikde žádná příjezdová cesta, ani cestička. Let byl očividně jediný způsob, jak se sem dalo dostat. Mamka přistává vedle mne (nutno podotknout, že mnohem elegantněji, než já). Vyčkává. Pohnu pravou nohou a udělám první nejistý krok. Ruku pokládám na masivní kliku a mačkám jí dolů. Obloha nade mnou a vlastně i okolo mne je temná a z dálky se valí mohutné černé dešťové mraky. No, to mi to tu krásně začíná. Brána se neslyšně otvírá bez jakéhokoli mého přičinění. Nevím, jak se tu objevili, ale odněkud ze stínu se najednou vynořují dva černě odění muži, pravděpodobně hlídači objektu. Pozorně se na oba zadívám. Myslím, že jim nemůže být víc než 25, možná 30, ale to by bylo opravdu maximum. Jejich tváře vypadají jako vyřezané z kamene. "Slečno Enkelliová přilétáte pozdě!" Nemůžu přemoci úšklebek. Nazvat mou matku slečnou?!? Pak mi ale dochází, že poprvé za můj život mne v její blízkosti neignorují, ale dokonce začínají konverzaci se mnou a ne s ní! Nasadím nejlepší úsměv, který umím, zadívám se na hezčího z dvojice a pronesu svým nově nacvičeným rádoby laškovným hlasem: "Nejdůležitější lidé chodí vždycky pozdě, aby nikdo nemohl přehlédnout jejich přítomnost!" Lehký úšklebek, který se mihl na strážcově tváři, mi nemohl uniknout. Třeba to tu nakonec nebude tak zlé! "Paní." Druhý z dvojice zadržel mojí matku, která se pokoušela přistoupit blíže. "Do objektu smějí jen studenti. Prosím odejděte! Už se o vaši dceru postaráme!" Matčina tvář se stahuje do grimasy šoku. "Víte vůbec, s kým máte tu čest? Já jsem Soturi Enkelliová! To vám mé jméno nic neříká?!?" Atmosféra začala být nepříjemnou. "Máme nařízeno nikoho dovnitř nepouštět a to platí dokonce i pro nejvyšší představitele rodů! Je mi líto!" Druhý strážce si očividně potrpěl na pravidla a profesionální jednání.
"Mami, já to zvládnu!" Zase říkám něco, co není pravda, ale co se dá dělat. Jedna malá lež mi už nemůže uškodit. Můj a její pohled se na chvíli střetávají. Vycítím z ní napětí, vztek, ale zároveň i jakousi úlevu, což mne trochu zaráží. Uhýbá pohledem první. "Tak když myslíš…“ Náhle se otáčí a znovu roztahuje křídla. "Pa, zlato." Nic víc… Neotočila se, nepolíbila mne, neobjala, ani neřekla, kdy se pro mne vrátí. Jen vzlétla a byla pryč.
"Máš dost děsivou matku." Sympatičtější z dvojice se zase ujal slova. "Hm, to máte pravdu." Na nic smysluplnějšího jsem se nezmohla. "Ty vypadáš ale celkem mile!" Kompliment umím ocenit a tak se na mé tváři zase objevuje úsměv. "Děkuji, pane! Taky jste celkem sympaťák!" Čekám, co řekne teď. Nezacházím moc daleko? Druhý (starší) z dvojice se ušklíbne a sympatický brunet pokračuje. "Nemusíš mi tykat. Myslím, že si budem celkem rozumět, ale ještě jsem se nedozvěděl tvé jméno. A jméno krásné, nové a originální studentky je vždycky dobré znát." I v nastalém soumraku mi neuniklo spiklenecké mrknutí.
Konečně jsem se odhodlala a procházím branou. Ucítím lehké zasvrbění kůže. Očividně jsou použity zabezpečovací techniky, aby se dovnitř nedostal nikdo nepovolaný, jen doufám, že to stejné neplatí i o cestě ven. Za mými zády se vchod zase zavírá. Zastavím se blízko hnědovlasého strážce. Zpříma mu hledím do očí. "Já jsem Iloine Enkelliová... A tvé jméno, statečný ochránce zdejších studentů?" Druhý ze strážců (s černými vlasy) protočil oči. "O kolik dalších minut se hodláte zpozdit, slečno?" Jeho hlas zněl unaveně a nepřístupně. "Počkej Treyi... Je přece slušnost odpovědět na otázku dámy! Jen se představím a už vyrážíme!" Brunet předvedl lehkou úklonu. "Temný rytíř Andrey Light... Pěkná ironie, co?" Pocity, které se mu na chvíli mihly v očích, mne překvapují. Ucítila jsem vážně smutek? Asi se mi něco zdálo… "Tak Andrey…“ Pousměju se jeho směrem. Černovlásek si už ale výrazně poklepává na předloktí v místech, kde lidé většinou nosí hodinky… Jak otravné! Zrovna jsem tak pěkně začínala konverzaci. Protočím oči v sloup... "Tak mě veďte!" Řeknu odevzdaným tónem, aniž bych se znovu podívala Andreyovým směrem. "Jak si slečna přeje!" Následovala další úklona a já vykročila vstříc světlým zítřkům… Anebo spíš temným zítřkům?