Domov

    Většina z nás ho má a připadá jí to samozřejmé... Domov... Místo, kam se můžeme vždy vrátit, když nás svět vystraší, nebo zklame. Místo, kde očekáváme přítomnost bližních, kteří nás pochopí a pomohou nám v těžkých chvílích. Místo, kde můžeme být sami sebou, utřídit si myšlenky a schovat se, když venku zuří bouře. Místo kam se rádi vracíme. Místo, kde skladujeme svůj majetek.... Je mnoho definic tohoto slova a každá je trochu jiná. Pro mne donedávna platily všechny výše zmíněné. Nyní se ale vše mění...

    Jako malá jsem se vždy bála vystrčit paty z našeho bytečku. Byl to můj svět, kde jsem byla v bezpečí a nebyla jsem konfrontována s ostatními obyvateli opravdového světa. Mohla jsem si sama hrát, zpívat, malovat a bylo mi krásně. Maminka s tatínkem se mi věnovali a když se pak narodil i můj bratříček, byla jsem jedním z nejšťastnějších dětí na Zemi. Věřila jsem, že špatné věci se dějou jen ostatním lidem a to ještě v nějakých hodně vzdálených zemích, ale z tohoto omylu jsem měla být rychle vyvedena...

   Je mi 7 let. Jsme u moře v Chorvatsku. Mým momentálním domovem je veliký stan v kempu poblíž krásné písečné pláže. Jsme zde s babičkou, dědečkem, mamkou a bratříčkem, za což jsem ráda, až na noci kdy mne ruší trojí soustavné chrápání (můj bratr tehdy ještě nechrápal). Jednoho dne si poklidně plaveme v moři (můj bratr v nafukovací želvičce), když tu najednou vidíme, jak mamka s nějakou paní táhnou něco, nebo někoho na břeh. Nechápu. Snažím se dostat k nim, ale jiná ženská mi zahrazuje cestu a dostane mne i s bráchou až na břeh. Sednu si na náš ručník a zvědavě pokukuju po srocení, keteré se kolem mamky utvořilo. Nechápu. Zase. Přisedá si ke mně nějaká (také česká) dívka, co se snaží si se mnou povídat. Ptám se jí co se děje. Nic se nedozvídám... Po chvíli se k nám přidává paní z agentury se kterou jsme přijeli. Je na nás moc hodná a kupuje nám zmrzlinu a lízátka. Jdeme s ní na procházku a já jsem veselá. Když se konečně zase vrátíme, dozvím se, že dědeček odjel. Máma i babička pláčou. Ptám se, kdy se vrátí. Odpověď je jednoduchá. "Už nikdy." Není mi smutno, ale vím, že bych měla brečet a tak začnu. I když ne, já nebrečím, já přímo řvu. Kvílím jak nejvíc to jde. Řvu jako na lesy, abych vypadala zajímavě. Dodnes sama sebe proklínám, za mou tehdejší povrchnost. Nechápala jsem, co se stalo... Nedocházelo mi, co to přesně znamená "smrt"... Ale i přes to se tehdy začalo mé velké prozření...

    No... Nevím, proč sem to předchozí vůbec píšu... Ale mazat už to nebudu... Mno, k pointě... (Jestli tohle žblebtání nějakou bude mít...)

    Jsem ve škole. Usínám, ale konečně skončí poslední hodina a já můžu vyrazit domů. Jenže mně se nechce. Pod slovem "domov" si totiž představím jen studený, rozkládající se byt s plísní na oknech, protékajícím záchodem, vrstvami nepořádku a prachu všude, kam oko prohlédne a místo s naprostou absencí jakýchkoli citů. Nikdo se nesnaží toto prostředí změnit a mne vždy po příchodu zpět vytanou na mysli ošklivé vzpomínky s tímto místem spjaté. Třeba jak jako malá jdu do koupelny a najednou na mne zpoza dveří vybafne táta. Kravina... Říká si asi většina z vás, ale od té doby se vždycky, když vstupuji do místnosti musím nějak ujistit, jestli se někdo za dveřmi zase neschovává. Divné, co? Nebo si taky pamatuju, jak jsem jako malá hrozně brečela a táta mne narval do vany pod studenou sprchu... A co mnoho hodin strávených v dětském pokoji zapřená o postel a bránící rodičům v přístupu? Nebo moje skrýš pod psacím stolem (teď už mi začíná být dost těsná), což je jediné místo, kde se v našem bytě cítím v opravdovém bezpečí... A příběh o mně sedící na terase na našich truhlících s nohama komíhajícíma se několik metrů nad zemí, při ošklivé depresi s očima zalitýma slzami a s myšlenkami na mnoho ošklivých věcí, jsem vám už vyprávěla?

     Náš byt už prostě není příznivé rodinné zázemí, ale jen místo, kam se chodí 4 lidé vyspat, protože nemají jinou možnost. Místo, kde každé ráno dochází k hádkám, jakákoli (byť dobře myšlená) změna je zkritizována, každý pokus o vpuštění slunečních paprsků je zmařen a snaha jakkoli se sblížit předem vzdána... Místo, kde budu muset ještě několik let žít, protože jsem jen malý spratek, na kterého se neberou ohledy a kterému ani nevyplácí kapesné, aby se náhodou někdy (za mnoho a mnoho let) nepokusil postavit na vlastní nohy. Místo se kterým mne spojuje již jen pár citových vláken, která se všichni ostatní spolubydlící snaží přetnout silnými sekerami... 

    Mami, ještě stále se ptáš, proč jsem protivná?