Divná nálada

    Už je to tu zase... To podivné rozpoložení, kdy se mi do ničeho nechce, jsem smutná a nejradši bych smutek zaháněla jídlem, což ale nejde, protože jsme naprosto (s prominutím) "vyžraný", což mou náladu sráží ještě o další stupně  dolů. Vím, že si nemá co stěžovat na svůj život a moc se omlouvám za to, že v tom pokračuji (a asi ještě dlouho pokračovat budu). Vím, že narozdíl od mnoha lidí mám oba rodiče, kteří mě ke všemu mají rádi a platí mi velmi vysoké školné (za což se jim odvděčuji jen kyselými obličeji, hroznými známkami a ignorací všech jejich rad, za což se velmi omlouvám [pokud někdy tohle budete číst... Je mi vážně líto, že jsem takovým zklamáním!]), mám milého bratříčka a suprové kámošky, o kterých vím, že (alespoň většina) mne podrží když budu něco potřebovat, nebo pokud se mi přihodí cokoli zlého (holky... Vám taky moc dík! Hlavně za tu trpělivost se mnou a s mými "vtipy"), mám hodně oblečení, plno potřebných i nepotřebných věcí, příbuzenstvo s kterým dobře vycházím, pěkný byt a dostatek potravy... Jenže i přes to všechno mám často pocit, že nikam nepatřím, že mě nikdo nemá rád, že nejsem hezká, ani milá, ani chytrá a hlavně nemám nic, co by mi nějak mega šlo, čili prostě totální "loser". A v těchto náladách (kdy se mi vybaví všechny ošklivé věci které mi kdy kdo řekl, či napsal [to jediné si dokážu dobře pamatovat, na chemii, nebo němčinu to neplatí...]) si prostě ztěžovat musím... Tak se omlouvám... Ve skutečnosti se nechovám jako tak velká fňukna, ani se neřežu žiletkama... I když to bude možná tím, že jsem se už naučila nosit dost masek, které to, co je uvnitř spolehlivě zakrývají...

    Hm... Pointa dnešního žbleptání nikde... Tak se omlouvám... :(