Třídní schůzky

    Tak mě zase jednou minuly jedny třídní schůzky. No minuly… Spíš jsem ze „setkání“ s nimi vyšla jako asfalt po střetu s parním válcem. Rozpláclá, zdeptaná, bezradná a naštvaná sama na sebe sedím u psacího stolu, přemýšlím nad problematickým pořadím slov v německé větě a slzy mi stékají úplně všude, kam se dostanou. Modrý pracovní sešit jsem radši odsunula, ale i tak potopě zcela neunikl. Proč? Proč já měla ten mylný dojem, že bude dobré jít na gympl a ještě ke všemu na TEN určitý dobrý, soukromý a drahý… Cítím se vážně strašně. Rodiče za mě vypláznou hromadu peněz a já se jim jako nevděčný spratek odvděčuji strašnými známkami. Kdyby mě alespoň seřvali, nebo zmlátili, abych měla proč brečet a co jim vyčítat, ale oni jen s nesouhlasnou odevzdaností pozorují mé pády a stále mi je nevyčítají tak dostatečně, jak by asi bylo potřeba… Ohýbají hůl víc a více a já jen čekám, kdy se ozve prasknutí… Pláču sama nad sebou ale to je tak vše co jsem ochotna udělat. Plány na budoucnost nenalézám a zaměření nehledám. Ne že by bylo z čeho, vybírat-vždyť mi nic nejde. Humanitní předměty, sport, „výchovy“, ostatní… Na nic nejsem nějak zvláštně nadaná. A ještě ke všemu mám ten strašný blok, když mám přiznat to, že na něco nestačím, tak to prostě nezvládnu… Proč? Proč jiní ano, ale já ne? Očividně nejsem jediná, koho to zajímá… Táta mi chce domluvit rozhovor s psychologem (nebo psychiatrem? Nějak se mi to plete…). Ale třeba to není zas tak špatný nápad. Třeba se dozvím něco, co o sobě vážně nevím. Vlastně se už docela těším, jen bych nerada skončila v blázinci…