Stárnutí
Hodiny veliké tikají vteřiny,
blíží se doba, kdy půjdu do peřiny.
Celý den uběhl, já nevím jak,
nebe již zakrývá šedivý mrak.
Kdo vůbec čas tady na Zemi stvořil?
Člověk má pocit, že chvíli hovořil,
a už jsou hodiny ba i dny v dáli.
To je snad netvoři zlí pryč odsáli?
Já už vzpomínám, stále se divím,
jak na starých fotkách podivně civím.
Některé momenty krásné mám v duši,
jiné snad jenom mou pohodu ruší.
Chtěla bych říct, že dům okolo mě spí a jediný zvuk rušící tajemné ticho je zvuk který vyluzují mé prsty, melodicky poskakující po klávesnici, jenže opak je pravdou... Vlastně nespí nikdo... Ani bratr sdílející se mnou pokoj nespí a o rodičích ani nemluvím. Jediným problémem je, že někteří lidé mají za to, že 21:30 je pro teenagera (tento výraz mám radši, než "puberťáka") čas, kdy má ležet pěkně v postýlce s plyšáčky v ručičkách a peřinou u bradičky. Jako by nikomu nedocházelo, jak je čas vzácný a jak lehko o něj přicházíme...
Nevím jak vy, ale já prostě přijdu domů, kouknu na nějaké to učení, pak jsou Simpsonovi, které rozhodně nemohu minout, dále večeřím, myji se, a v zápětí zkysnu u počítače. Uvědomili jste si někdy, jak lehce prosedíte hodinu u televize? Vždyť se jen dívám na oblíbený 20 minutový seriál! - může někdo namítnout, ale dejme si ruku na srdce... Kolikrát jste po 20 minutách vzali ovladač a blikající bedničku (či placičku) nemilosrdně vypnuli? To vás ani nezaujala ta reklama se superultrahezkým blonďáčkem? Výprodej v C&A vás také nezajímá? A to se vážně nechcete dozvědět, jaký romantický film je tentokrát na programu "celovečerních" na Primě? Jestli jste na předchozí tři otázky odpověděli strohé "NE" a zakroutili hlavou nad tím, jak někoho jen můžou takové hlouposti zajímat, tak vám gratuluji. Jste naprosto imuní proti požíračce času a přirozené zábavy-televizi. Já sama se velmi často pokouším o hledání záminky, proč TV rozhodně nevypínat. Ať už jde o procházení všech kanálů na honbě za "dobrým" filmem, nebo o zdlouhavé žvýkání toho jednoho rohlíku, co mám ten den k večeři. Často propadnu televizní hypnóze a sedím s očními bulvami pomalu přilepenými až na skle obrazovky. A drahocený čas plyne, ubíhá, nebo spíš sprintuje pryč...
Pamatuji si to jako včera... Jdu poprvé do školky. Hrozně se bojím, protože nemám ráda seznamování se s novými dětmi a doteď jsem mohla být jen s maminkou, která na mě ale, kvůli novému "outěžku" nemá najednou tolik času jako dřív. Pak mám pár útržkovitých a převážně smutných vzpomínek z mateřské školy... A pak STŘIH. Spěchám odděna do stejných šatů, jako moje nejlepší kamarádka a sděluji jí, jak jsem se měla o prázdninách a jak to bylo u obou babiček šíleně fajn. Obě máme copánky, aktovky a jedeme na nových nablýskaných koloběžkách. Před dvěma měsíci jsem brečela, že už neuvidím děti za školky a teď mám pocit, že budu zvracet, protože je vystřídají nějací noví spolužáci... Na základku mám vzpomínek víc a jsou mezi nimi i celkem jasné... Zase se ukazuje, že špatné zážitky si pamatujeme mnohem lépe než ty dobré... Teď jdu do páté třídy. Zase mám vedle sebe mou nej. kámošku-stále tu stejnou. Jedeme na otřískaných a v základech možná i trošku zrezivělých koloběžkách. Aktovky jsou vystřídány dobře sednoucími batohy, které jsme si vybraly sami. Naše šaty jsou ale stále od tet, či babiček. Na mých jsou maličké hruštičky a celkově působím asi dost směšně, ale já to nevnímám... Hlavně že mám dobrý pocit! Další STŘIH. Stojím na schodech mé další nové školy. Mám na sobě vážně divný modrý tričko a čepici. Na obou kousovkách je logo, abych mohla dělat reklamu všude, kam přijdu. Rozhlížím se po neznámých tvářích kolem a doufám, že první týden uběhne rychle a že najdu alespoň nějaké kamarády (btw: je zajímavé, že i přes mé hysterické stavy a deprese ze seznamování, se mi zatím podařilo snad do každého kolektivu nějak zapadnout... Čím to je? :-o )... Jsem v tercii. Nějaký inteligent se rozhodl vyzdobit naší třídu fotkami z předešlých roků. Vyjeveně pozoruji sebe i ostatní spolužáky... Tak to jsem vážně já? Vždyť jsou to sotva dva roky! Zdá se mi to jen, nebo jsem se vážně tak změnila? No, pravdou je, že už jen co se hadříků týká, tak teď si rozhodně pečlivě volím v čem se na veřejnosti objevím. "Úža-žůža" kousky zděděné po X generacích mne už vážně netáhnou, ale že bych zase musela mít značkové oblečení... Ne, ne... Pár let a má osobnost se vydala zase jiným směrem, než šla předtím (jen doufám, že se nakonec nedostanu do bludného kruhu)... A to na mě ještě v té chvíli nedopadl ten hrozný balvan povinností... To přinesla až kvarta... Co? To si děláte pr..., ne? Já že už jsem tu strávila půlku možného pobytu? WTF? Vždyť jsem snad před měsícem nastupovala, nebo ne? Najednou už nejsem nejmladší z celé školy, ale řadím se spíš k té starší (?rozumnější?) skupině... No a to ještě nevím, co přinese další rok...
Také s úděsem zjišťuji, že můj bratr už neleze po čtyřech a necumlá dudlíka, ale že nastoupil do primy, jako já "před chvílí". Mé sestřenici už není 7 (jak všem zarytě tvrdím), ale 11 a moje "nové" oblíbené tričko, jsme před pár dny vyhodili, protože bylo zaprané, natrhlé a pro mě použitelné leda jako něco na spůsob podprsenky, neboť víc toho už vážně zakrýt nedokázalo (to už fakt neměřím 120 cm?). Jenže jak stárnu já, tak stárnou všichni... Je to smutné, ale je to tak... Můj dědeček... Nedávno postarší, ale stále ještě šarmntní král salónů a bavič celé rodiny a nyní milý pán, který se snaží bojovat se sklerózou, jež ho nakonec ale stejně zdolá, tak jako zdolá asi každého kdo se dožije tak vysokého věku... Mně je do pláče. Čím dál víc se blíží okamžik, kdy za sebe a své činy začnu plně zodpovídat já... A pak je jen krůček k okamžiku, kdy mne okolní milovaní začnou opouštět. Asi to takhle napsané zní necitlivě, ale lidi JÁ VÁS MÁM VŠECHNY VÁŽNĚ RÁDA! Ale i přes to, že jsem věřící se bojím smrti... Jenže myslím, že se nebojím (až tak) smrti své, ale smrti všeho okolo mě... Nechci zůstat sama... Vím. Vše je pomíjivé, ale já budu stejně na pohřbech plakat a na veselkách se smát. Nedokážu se přetvařovat a nejsem dost silná se tak moc ovládat.
Ach jo... Chtěla bych tolik času... Na své blízké, na seznamování s novými lidmi, na cesty po světě, na plnění mých snů a nakonec vlastně i na tu televizi, ale zdá se mi, že čím jsem starší, tím je ho méně. A proto nedělejte stejnou chybu jako já-NEPLÝTVEJTE jednou z těch málo věcí, které si za peníze nekoupíte!!!
-----------------------------------------------------------------------------------
Teda... Jestli jsi dočelt/a až sem, tak smekám až k zemi... Tohle byla dlouhá a krkolomná "utřizovačka myšlenek"... Vnitřní smysl moc nikde... Ani jsem si nepřečetla znovu svůj výtvor... Napsala jsem myšlenky a ty jsou zlomkovité... Tak se nezlobte. Jsem prostě divná a už se asi nezměním... :)
II
II
II
V V
V V
V V
V
Tím pod čarou jsoem chtěla hlavně říct jedno velké: DĚKUJI!
Děkuji, že jste to se mnou vydrželi! :D