2. Kapitola

    Darja se poslušně posadila na místo po „strýcově“ levici a přemítala, jak to, že je už ráno a zárověň  čekala, co se bude dít. Najednou se ozval klapot podpatků a do místnosti se vřítila dívka asi o dva roky starší než Darja. Měla blond vlasy, na sobě měla krásné šaty a vypadala velmi krásně, ale když se Darja podívala do jejích očí, zamrazilo ji. Pohrdavě na ni pohlížely dva modré ledové krystaly. „Dobré ráno sestřenko.“ Splynulo z líbezných rtíků studeně. „Dobré ráno.“ Odpověděla Darja hlasem, který vyjadřoval pravý opak. „Jdeš pozdě, dcero! Posaď se!“ řekl muž na trůně a krásná dívka sebejistě zamířila k trůnu po jeho pravici.

    Jen co dívka dosedla, ozvaly se slavnostní fanfáry. Když umlkly, Darjin „strýc“, zřejmě král, zavolal. „Přiveďte prvního provinilce!“ Stráže, které stály po stranách velkých vstupních dveří a kterých si Darja všimla teprve teď, se někam vydaly a po chvíli se vrátili s jakým si mužem. Muž vypadal zbědovaně. Měl otrhaný šat a podrápané hubené ruce a nohy, které byly svírány silným řetězem.

    „Poklekni!“ přikázal král. Muž bázlivě poklekl. „Čím ses provinil?“ tázal se dále král. Muž mlčel. „Tak co jsi provedl?“ křikla krásná dívka rozhněvaně. Mužovy rty se zatřásly a pohnuly v náznaku slova, které nedokázal vyslovit. Po druhé se z jeho úst vydralo nesrozumitelné zamumlání. „Nahlas!“ křikl král, který už ztrácel trpělivost. Muž konečně promluvil. „Zastřelil jsem jelena, vaše veličenstvo.“ Téměř zašeptal. „A kdepak jsi zastřelil toho jelena?“ otázal se král hlasem, který jasně dával najevo nadvládu a moc. „V královském lese.“ Pronesl provinilec ještě tišeji. „A jestlipak víš, co tě za takový čin čeká?“ řekl král skoro až vlídně. Ruce a nohy v řetězech se začaly třást. „Sto ran bičem!“ vykřikla nastrojená dívka a z hlasu jí zaznívalo čiré nadšení. „Správně dcerunko.“ Pronesl král a Darje se zatmělo před očima. Sto ran bičem! To snad ten tyran nemyslí vážně! Darjino svědomí se bouřilo, ale nebyla schopná nic dělat. Možná ten muž byl pytlák, ale tohle si nezasloužil. „Vykonejte rozsudek!“ vzkřikl panovník a muž byl za hlasitého naříkání odveden pryč.

    „To bude skvělé, otče! Mohu se jít podívat?“ nadšeně prosila dívka na pravo. „Ale jistě Ignes. Nechceš jít také, Darjo?“ ptal se ten krutý muž z trůnu. „Ani mne to neláká.“ Přiznala Darja. „Pff. Tys byla vždycky strašný suchar!“ pronesla pohrdlivě Ignes a odkráčela.

„Tak dobře. Přiveďte dalšího!“ křikl král a Darje naskočila husí kůže.

    Darja už více než hodinu seděla v sále. Před trůnem se už vystřídalo mnoho lidí. Darja pochopila, že slovo slyšení, znamená na tomto zámku soud. Král seděl na trůně, pohrával si s odsouzenými a ještě si nechal přivolat sluhu s pitím a jídlem a dráždil tak vyhládlé chudáky, kteří dlouho trpěli o chlebu a vodě (když měli štěstí). Darje se její „strýc“ čím dál tím víc hnusil.

    Když konečně zkončilo „slyšení“, král jí přikázal, ať ho následuje, že už je doba oběda. Darja se pomalu a nejistě vydala za ním do velkého pokoje s oranžovými plátěnými tapetami na stěnách a s kazetovým stropem, jehož dominantou byl blouhý stůl, na kterém bylo prostřeno tak pro třicet lidí. Dívky si sedly ke stolu vedle krále, Darja zleva, Ignes z prava. Postupně začali přicházet hosti. Všichni v bohatých róbách, ale všichni se tvářili tak nějak nejistě a opatrně usedali ke stolu. „Vítejte!“ pronesl král a třikrát zatleskal. V zápětí se otevřely dveče a kuchaři začali nosit na stůl.

    Nad kuchařským uměním zůstával Darje rozum stát. Na stole se hromadily ozdobné mísy s naaranžovaným ovocem, pečená kuřata, zvěřina, různé moučníky a zajímavě vypadající věci, které ani neuměla pojmenovat. Darja si nabrala trochu jídla, po vzoru Ignes a opatrně začala jíst. „Víno?“ ozvalo se jí za zády známým hlasem. Darja se neodvažovala otočit a tak nastavila sklenku a nejpovznešenějším hlasem jakého byla schopna, pronesla strohé „ano“. Kuchař, respektive Patrik, si vzal sklenku a nalil do ní trochu růdé tekutiny. Když se sklenka ocitla před Darjou, ta se napila a začala přemítat, jak může tato tekutina někomu chutnat. Hořká pachuť na jazyku zůstávala, i když snědla několik jednohubek. Rychle dopila víno a pokoušela se na sobě nedat znát, jak jí hrozně nechutná. V puse ale najednou ucítila i něco jiného, než víno. „Promiňte!“ řekla ke králi a spěšně opouštěla místnost. Král se za ní zaraženě díval, ale pak se zase zabral do rozhovoru.

    Darja mezitím utíkala směrem, kde tušila svůj pokoj. Když vyplivla to, co měla v puse, zjistila, že je to malý klíček. Přemýšlela, odkud může být, takže si ani nevšimla, že sestupuje dolů, místo nahoru. „Stát!“ zařval najednou někdo. Darja polekaně vzhlédla a uviděla vojáka s halapartnou, kterou na ni mířil. „Já jsem princezna Darja!“ řekla naoko rozzlobeně, i když v ní byla malá dušička. „Omlouvám se!“ voják zbledl a ustoupil stranou „Už jsem tu nový, ještě jsem neměl tu čest…“ Darja spěšně prošla kolem něj, protože byla zvědavá, co musí takový voják tak pečlivě hlídat.

    Ušla další kousek cesty chodbou, která se změnila spíše ve sklep a najednou to uslyšela. Chodbou se ozývaly naříkavé hlasy, kvílení a do toho zazníval hluboký smích. Darja uviděla dřevěné dveře s mřížovaným okénkem. Když se v něm mihla červená kápě, měla jasno. Právě našla místo, které chtěla najít ze všech nejméně - mučírnu.

    Otřesená Darja téměř běžela, ale protože nechtěla, aby si voják myslel, že se bojí, trochu před ním zpomalila. Pak už brala schody po dvou. Když se zdárně dostala do druhého patra, zjistila, že vůbec netuší, kde je.

    Darje se sevřelo srdce strachem. Dolehla na ni deprese z ponurého místa, začala se strachovat, jestli se vůbec někdy dostane zpátky domů a děsila se toho, že ji uvidí buď Ignes, nebo „strýc“. Rozběhla se a zkoušela otevřít všechny dveře v chodbě. Zoufale lomcovala klikami, když v tom se ozvaly kroky na schodech. Zpanikařila a rozběhla se k posledním dveřím. Klika povolila a Darja vlétla dovnitř a ihned zakopla o schod. Za dveřmi bylo schodiště. Darja rychle zavřela dveře a rychle stoupala vzhůru. Po třetí zatáčce schody končily u dveří. Darja napjatě stiskla kliku a …nic. Dveře se ani nehnuly. Darja se málem rozplakala. Teď jí nezbylo, než se vrátit dolů. Jenže, co když tam někdo bude a uvidí ji? Říkala si, když sestupovala dolů po schodech. Už byla skoro u dveří, když se rozlétly a na prahu stála Ignes. V Darje by se krve nedořezal. „Á, tady jsi. Co tu děláš?“ ptala se. „Šla jsem jen prozkoumat tyhle dveře. Vždy mě zajímalo co je za nimi.“ „Nikam nevedoucí schodiště. To jsem ti mohla říct i já.“ Pronesla povýšeně Ignes. „Pojď už. Potřebuji, aby si mi pomohla vybrat šaty na ples, a za chvíli bude slyšení. To řekla Ignes a kráčela pryč. Darja se vydala za ní a říkala si, že už nemá co ztratit.

    Ignes stoupala po schodech do třetího patra. Darja šla poslušně za ní a snažila se působit nenápadně. „Ty už máš šaty na ples?“ zeptala se Ignes (ve skutečnosti jí to ale vůbec nezajímalo).  „Ne, ani jsem se tam nějak nechystala.“ Odpověděla Darja. „Ale to je přeci povinné! Je to ples k mým narozeninám a vypadalo by divně, kdybys tam nebyla a mimo to si tam máme obě najít ženicha.“ Řekla nazlobeně Ignes. Darje se zastavilo srdce úlekem. Ženich? Už tak brzo? A k tomu ještě ples! Vždyť neumí tančit! „Co tak stojíš? Nějaké šaty ti půjčím.“ Usmála se Ignes (i když to nebyl moc hezký úsměv). „Dík moc.“ Řekla Darja a také se usmála (do smíchu jí přitom nebylo ani trochu).

    Dívky vystoupaly z třetího patra velkými a dlouhými točitými schody do Ignesiny ložnice. Darja byla překvapena, jak bohatě má Ignes vyzdobený pokoj. Bylo zde plno čerstvých květin, zlaté mísy a pohárky velká postel se zlatě vyšívanými nebesy purpurové barvy. Okna byla skoro celá zatažena těžkými závěsy týž barvy. Podlaha byla pokryta krásným kobercem a na stěnách byly jistě drahé gobelíny.  Ignes jeden odsunula (Darja si všimla tyčky, na které visel) a objevily se masivní dubové dveře – Agnesina šatní skříň.

    Ignes začala vytahovat zdobené šaty. „Páni.“ Vydechla Darja, když viděla tu krásu. „Hezký co?“ pravila Ignes vychloubačně.  „Jo, jsou vážně hu…pěkný.“ Darja se málem podřekla (Slovo hustý by Ignes asi nepochopila). „Jaké že jsou?“ Ignes zjevně byla docela bystrá. „Moc pěkné.“ Zopakovala Darja se správnou mluvou.

    Darja s Ignes si každá (po asi třech hodinách) vybrala šaty. Ignes si vybrala tmavě modré šaty vyšívané perlami, které dobře ladily k jejím očím a vlasům. Darje půjčila nádherné červené šaty, které sice nebyly tak zdobené, ale zato měly pěkný střih a Darje moc slušely (alespoň podle Ignes, Darja si to nemyslela).

    „Ignes?“ „Hm, co je?“ „Kdy je vlastně ten ples?“ zeptala se Darja „Nějak jsem na to zapoměla.“ „No, přece pozítří.“ Odpověděla Ignes svým tipicky protivným hlasem. Pozítří! Co že? Darja byla zoufalá. Nejen, že jsem uvízla v cizím světě, ale ještě k tomu si mám za dva dny vybrat ženicha!

    Vzala si šaty a zrdceně zamířila za Ignes, která vycházela z komnaty. Ta se ohlédla a křikla. „Nechoď za mnou pořád jako pejsek. Já teď jdu na důležitou schůzku.“ (Darja si rychle domyslela, o jakou schůzku jde.) „Promiň!“ omluvila se a vydala se hledat svou komnatu.

    Po další půl hodině, kterou Darja strávila hledáním svého pokoje, se dostala k dalším točitým schodům. Byly menší než ty k Ignesiné ložnici, ale větší než ty za dveřmi. Darja se po nich vydala a s úlevou zjistila, že ji zavedly do chodbičky, ve které byly dveře do jejího pokoje a jedna malá dvířka. Zvědavě malá dvířka otevřela. Uviděla černou díru a pak jí došlo, že jsou to dvířka, kterými sloužící přikládají. Byla v chodbičce, aby princeznu nikdo nerušil v komnatě (to bylo jediné, co si pamatovala z mnohých prohlídek zámků, na kterých byla s rodiči). Jak si vzpoměla na rodiče a na bratra, hned jí začalo být úzko. Vešla do svého pokoje a ještě jednou se pořádně rozhlédla. Přešla ke skříni a otevřela ji. Byla plná šatů, jako ta Ignesina, akorát nebyly všechny tak zdobené (to Darju potěšilo). Pak si ale vybavila vše, co se událo a hned jí bylo do pláče.

    Jsem v neznámé zemi s neznámým tyranem, co je prý mým strýčkem a se spovykanou sestřenkou která mě nemá moc v lásce. Ještě ke všemu jsem vyvolená či co, abych chránila lidi ve svém světě od hrůz tohoto světa. Jak to mám asi udělat? Vždyť nezvládnu ochránit ani sama sebe! Darja propadala panice. Lehla si na postel a rozbrečela se.