Tato povídka je pozastavena už asi 3 roky... Neukončená. Přečtěte si a napište upřímný názor... Zvažuji totiž, jestli pokračovat, či ne...

1. Kapitola - Nový spolužák

    Bylo jich pět. Dlouhé černé pláště se jim vlnily v lehkém vánku. Černé kožené boty se leskly v matném světle lampy, která, jako jediná, v potemnělé uličce slabě svítila. Kvůli jejich černým oděvům vypadali jako stíny. Přes hlavy měli černé kápě. Prostřední z nich, který vypadal jako vůdce, udělal krok dopředu a trhnutím kápi strhnul. Objevila se dívčí tvář lemovaná dlouhými vlasy…

                "Néé!" Darja se celá zpocená s výkřikem probudila. Snažila se zklidnit zrychlený tep, když zaslechla na schodech kroky. „Máma!“ lekla se, teď rozhodně neměla chuť se zpovídat matce a tak rychle zalehla do postele. Právě v čas, její matka právě otvírala dveře. Darja rychle zavřela oči a předstírala, že spí (to jí šlo vždycky dobře). Matka se nad ní sklonila, ale když usoudila, že Darja spí, odešla zkontrolovat Darjina bratra Alexe.  

    Budík nemilosrdně drnčel Darje hned vedle ucha. Celá rozlámaná neochotně vstala, učesala si své dlouhé, kaštanové vlasy a šla si dát svou oblíbenou snídani, čili lupínky s mlékem. S nechutí zjistila, že lupínků se zmocnil její bratr, který se na ni triumfálně šklebil. „Dáš sem ty lupínky?“ Zeptala se rozmrzele. „Jasně, … že ne!“ rozesmál se její bratr a škubnul jí za vlasy. „Au, tak ty mi je nedáš, jo?!“ zaječela a už se strhla bitka. „OKAMŽITĚ TOHO NECHTE!“ vtrhl do pokoje Darjin taťka. „A ty to Darjo, ukliď, a hned“ a ukázal na hromadu vysypaných a rozšlapaných lupínků. Darja se cítila strašně „Proč nikdy nemusí uklízet Alex?“ šeptala si pro sebe a koukla se na Alexe, který na ni se značným zalíbením vyplazoval jazyk. „To je tak nefér!“ říkala si ještě, když se oblékala.

    Z napjaté atmosféry Darju vysvobodilo až zazvonění domovního zvonku. „Už musím,“ křikla do chodby spíše na mámu než na tátu „Anet už čeká.“ A zabouchla domovní dveře (dala si záležet na tom, aby s nimi třískla co nejvíce). „Co se zase stalo?“ zeptala se Aneta, která vycítila kamarádčinu náladu. „Ale nic.“ Řekla Darja. Aneta věděla, že kamarádka jí lže, ale nevyptávala se.

    Když si holky sedly na svá místa, zazvonilo a do třídy vešla paní učitelka Rendlová, jejich češtinářka a zároveň třídní učitelka. Ale nepřišla sama! „Páni“ třídou zašumělo, „nový žák!“ „Představuji vám vašeho nového spolužáka Patrika Growse. Doufám, že do vaší třídy dobře zapadne a že mu, když bude potřeba, pomůžete a poradíte.“ Pronesla paní profesorka slavnostně. Darja ji ale vůbec neposlouchala. Oči stále upírala na Patrika (jeho jméno bylo to jediné, co pochytila) a obdivovala jeho krásný obličej lemovaný krátkými hnědými vlasy a nádherné modré oči, které barevně jiskřily ve slunečním světle. Vypadal tak nějak jinak než jiní kluci, ale nemohla přijít na to, čím to je. Zdálo se jí to, nebo se na ni usmál? „Asi se mi to zdálo,“ řekla si v duchu, „vždyť se vůbec nedíval mým směrem.“  Poté už začala opravdová hodina. I když se Darja strašně snažila, aby se před Patrikem neztrapnila, čeština nebyla její silnou stránkou, a když se ještě k tomu zabývala svými sny, nemohlo to dopadnout jinak než katastrofou.

    „Tak, Darja nám jistě nakreslí graf této věty.“ Pronesla paní učitelka. Darja se vytrhla z transu, a jak před popravou napochodovala k tabuli a zadívala se na větu: Dveře se otevíraly ven, ale dovnitř ne. Darja přistoupila, vzala do ruky křídu a očíslovala věty čísly 1 a 2. Vtom se ale od katedry ozvalo, „Ty si Darjo vážně myslíš, že tato věta je souvětí? Sednout!“ Celá třída se zasmála, protože tohle přece probírali v páté třídě.  Darja zrudla a za neustálých posměšků si šla sednout do lavice.

    Konečně zazvonilo a paní učitelka Rendlová vyšla dozorovat na chodbu. Třída se rozdělila na dvě poloviny. První polovina šla „omrknout“ nového spolužáka a druhá polovina se přesunula k Darjině lavici, aby se ještě trochu zasmáli její chybě. „Tak na co jsi myslela dneska, Darjunko?“ Ptali se jí posměšně. „Někdo nám tady v páté třídě spinkal, že?“ Prohlašovali a šklebili se hůř než Alex (což už bylo co říct). Oblíbená hláška ve třídě byla také: „S jakým I se píše slovo kráva, Darjo?“ Darja na tohle všechno byla zvyklá, takže jí to ani tak nevadilo, jen jí bylo líto, že se takto „vyznamenala“ zrovna před novým spolužákem. Rozhodně nečekala, že se jí někdo zastane, protože Aneta byla asi stejně neoblíbená, jako Darja a ještě ke všemu měla velmi chudé rodiče, takže ve třídě moc veřejně nevystupovala, nebo spíše vůbec nevystupovala. Proto Darju překvapilo, když zaslechla: „To jí takhle urážíte kvůli jedné chybě? Vždyť každý se někdy splete.“ Podívala se, kdo to mluví a zrudla ještě více. „Proč zrovna Patrik, proč se mě nemůže zastat někdo jiný.“ Ptala se sama pro sebe. Zároveň ale byla Patrikovi vděčná, protože, když třída zjistila, že se před novým spolužákem všichni ztrapnili, tak hlouček kolem Darjina stolku znatelně prořídl. Zůstala jen parta třídních „fiflenek“, jejichž skupina si dala příhodné jméno „Růženky“ a i tyhle holky se pochvíli rozhodly získat Patrika jinou činností.

    Zbytek školy přečkala Darja bez nehody a dokonce získala i pár jedniček. Když se vydala domů, byla ještě stále zabraná do úvah o celém dni. Najednou ji někdo popadl za ruku a stáhl dozadu. Přesně v tu chvíli se deset centimetrů od ní přehnalo velké černé závodní auto. „Kde se tu jen vzalo? Vždyť jsem neslyšela ani zvuk motoru?“ divila se v duchu. Pak se přiměla podívat na svého zachránce a zalapala po dechu. Za ní stál Patrik. „Díky.“ Dostala ze sebe namáhavě. Vážně se na ni podíval a řekl: „Buď příště opatrnější, nesmí se ti nic stát!“

    Na to odešel velice rychlým krokem a ona se vydala k domovu. Dávala sice pozor na cestu, ale za sebou někdy zaslechla slabé zašustění. Když se ale ohlédla, nikoho neviděla. Bez nehody se tedy dostala až domů, kde už čekala mamka a vychrlila na Darju plno úkolů, které měla splnit. Pro tuto chvíli Darja na podivný den zapomněla.

    Večer, když ležela umytá v posteli, přišla její mamka do jejího pokoje. „Dnes jsi byla nějak zamlklá. Stalo se něco?“ zeptala se po chvíli mlčení. „Ne, nic zvláštního.“ Odpověděla Darja. „Tak dobře, ale kdyby něco, víš, že se mi můžeš svěřit!?“ „Jasně, mami. Dobrou!“ řekla Darja a naznačila tím mamince, že už má odejít. Jen co se za matkou zavřely dveře, došla si Darja pro deník, který si pravidelně psala a začala psát. Když se dostala až k tomu, jak ji málem srazilo auto, ozvalo se: „Tebe málem srazilo auto? Tak to řeknu mámě. Ta tě pěkně seřve!“ Kdo jiný než Alex! „Ty mě špehuješ? A ještě mě chceš prásknout? Tak to teda ne!“ řekla důrazně Darja a popadla mladšího bráchu za ruce a zacpala mu pusu. „Jestli někomu něco řekneš, tak si mě nepřej! To auto se tam objevilo najednou, rozhlídnutí by mě nezachránilo!“ zařvala. V tu ránu se do pokoje vřítila mamka. „Pusť svého mladšího bratra! Málem tě přejede auto, a ty mi to ani neřekneš?“ křičela. „No, já jsem se rozhlídla, to auto se tam najednou objevilo …“ hájila se Darja.  „Jasně,“ řekl Alex ironicky, „a nemělo to auto náhodou křidýlka? To by pak třeba mohlo přiletět.“ „Tvůj bratr má pravdu, nesváděj vinu na auto, jistě si mu sama vlezla do cesty, kvůli své nepozornosti. Když si ale chceš vymýšlet, tak dobrá. Nečekej, že s námi půjdeš tenhle víkend do kina. Hezky zůstaneš doma! A pamatuj si, že rodičům se nelže!“ ukončila matka, popadla vzpouzejícího se Alexe a vypochodovala z pokoje.

    Tentokrát si Darja přála, aby už sen přišel. „Ať bude ten sen jakkoli strašný, pořád lepší, než tohle zoufalství.“ Myslela si. Její rodiče se jí zdáli hrozně přecitlivělí.  Chodbou se právě rozléhal hlas její mámy, která zasvěcovala tátu do dceřiného průšvihu. Hádka ubrala na hlasitosti, ale najednou Darja uslyšela vrznutí dveří od obýváku. „To ne, táta jde sem!“ Darja se usilovně soustředila na sen a pevně sevřela víčka. Věděla, že to nemá cenu. Má tak pět sekund, než táta otevře dveře, aby si s ní promluvil. Tyhle rádoby přátelské rodinné domluvy nenáviděla, protože vždy musela jen sedět a dělat smutnou, nebo lítostivou. Jakákoli jiná reakce byla podle jejích rodičů drzá a nepřiměřená. Neuvěřitelně se soustředila na černé pláště, zaslechla otevírající se dveře…

    Ticho, nic víc. Pomalu se nadechla a otevřela oči. „Kde to pro pána jsem?“ podivila se. Byla před velkým dřevěným mostem, u jehož konce byly arkýřové otevřené dveře. Za dveřmi nebylo nic vidět. Darja popošla k mostu a špičkou boty zkusila, jak je pevný. Když zjistila, že s mostem je všechno v pořádku, opatrně udělala krok vpřed. Nic se nedělo, tak pokračovala dále. Najednou si uvědomila, že vedle dveří je velká bílá tabule. Ve chvíli, kdy přešla půlku mostu, na tabuli se začala objevovat písmena a z nich se tvořila slova: Darja Caiteriová, princezna v zemi Cenalthia, počet návštěv: 0, zvláštní schopnosti: neznámé. Darja zamyšleně přemýšlela, co to je za zmatený sen. Přišla až ke dveřím a opatrně vstoupila dovnitř.

    Za dveřmi byl velký bíle vymalovaný pokoj. Darja se rozhlédla a zjistila, že vypadá jak ze středověku. Pod oknem, které mělo po stranách světle oranžové závěsy se zlatým lemem, stála komoda vykládaná slonovinou, vedle ní stolek a na něm velké umyvadlo s vodou. Na protilehlé stěně byl velký obraz s jakousi dámou a dva menší obrazy s pěknými krajinkami. Pod obrazy byla ještě vyřezávaná truhla.  V pokoji byla také postel s nebesy broskvové barvy a vyšitými ptáčky, velká skříň a stůl se zdobenými židlemi. Na podlaze ležel měkký oranžový (jak jinak) koberec.

    Náhle někdo zaklepal a Darja se rychle skočila pod stůl, který byl přikryt dlouhým ubrusem. Do pokoje někdo vešel, prošel okolo stolu a hledal po pokoji. „Já vím, že jsi přišla, Darjo.“ Pronesl ten někdo najednou a nadzvedl ubrus. „Patrik?!!“ vyhrkla Darja. „Co děláš v mém snu?“ „Tohle není tak úplně sen. Já jsem druhý poradce královny Irén a snažím špehovat na tomto zámku.“ „Vysvětli mi to s tím snem! Kde to jsem a co tu dělám?“ zeptala se Darja. „Jsi v zemi Cenalthia a přišla jsi sem samovolně. V tomto světě jsi princezna a žiješ na zámku svého zlého strýce, který tě má celkem rád, ale jinak je ke každému krutý.“ „Aha (Darja se začala silně obávat o své a případně i Patrikovo duševní zdraví), a jak se dostanu zpátky? Nechci tu zůstat a nechat se osočovat nějakým strýcem, kterého neznám. Co je mi po nějaké Cenalthii?“ řekla rozčileně Darja. „Cenalthia je úzce spjata s vaším světem Darjo, tak jako ty můžeš přecházet ze svého světa do našeho, můžou jiní přecházet z našeho do tvého. Ty máš být ta, která bude chránit váš lid před nebezpečím z našeho světa a obráceně, pokud si vybereš dobrou cestu, pokud ne…“

    „Princezno Darjo je královské slyšení, musíte tam jít, nebo svého strýčka velmi rozhněváte!“ Do pokoje se vřítil nějaký strážný. Darja ho sice nikdy neviděla, ale připadal jí povědomí. „Už běžím.“ Řekla a ohlédla se, „Kde jsi, Patriku, pomoz mi dostat se zpět, nechci tu už být, ani minutu.“ Ale Patrik nikde nebyl. Darja pochopila, že teď se musí o sebe postarat sama a tak vyběhla za strážným, který naštěstí neběhal moc rychle a dovedl Darju zdárně až do sálu, kde na trůně trůnil Darjin „strýc“. „Dobré jitro neteři.“ Řekl bez jakéhokoli náznaku citu. „Dobré jitro strýčku.“ Řekla Darja, aniž by věděla, jak ho vlastně má oslovovat.  „Posaď se, za chvíli začne slyšení.“ Řekl strýc a více se na ni nepodíval.