Místo které mám ráda-líčení (281 slov) -(Již starší záležitost, ale třeba vás to bude taky zajímat...)

    Je léto, a je po dešti. Sedím na sluncem krásně vyhřátém kameni. Jsem na malé mýtince, ze všech stran obklopené stromy. Aby ji člověk našel, musí se prodrat širokou pichlavou smrčkovou zdí, která jako by uhýbala a nabádala ke vstupu na toto kouzelné místo.

    V parném dni jsem vděčná za trochu stínu a v lese je ho víc než dost. Pár paprsků prosvítá korunami stromů. Vlasy mi čechrá jemný vánek, který příjemně chladí. Toto místo mě podivně uklidňuje. Ve vzduchu je ještě cítit déšť a ze země na nějakých místech stoupá pára. Pozoruji malinké smrčky, které ještě před chvilkou musely hledat cestu nahoru-ke světlu. Z těch centimetrových drobečků bude jednou buď vánoční výzdoba anebo se z nich stanou zelení velikáni, vyrábějící kyslík pro dobro všech živých organismů.

    Zkoumám pařez. Podle tloušťky a množství letokruhů soudím, že zde musel stát velký a starý strom. Možná byl napaden kůrovcem, nebo do něj uhodil blesk a byl potřeba pokácet. Představuji si motorovou pilu, jak se zakousává do statného kmene. To, co rostlo stovky let, zničila za několik okamžiků.

    V jehličí u paty největšího stromu na mýtince stojí chaloupka z klacíčků a dávno uschlého mechu, svědčící o přítomnosti člověka na tomto místě. Je mi trochu líto, že nejsem jediná, kdo objevil tuto nádhernou skrýš, ale uvědomuji si, že toto místo mi nepatří. Mně ani nikomu jinému. Jen lesu.

    Už je pozdě. Vstanu, abych si protáhla ztuhlé nohy. Po měkkém koberečku z jehličí pomalu kráčím k domovu. Mé kroky jsou téměř neslyšné, jen tu a tam zapraská suchá větvička. Když se prodírám smrčky, větve mě jemně hladí, jakoby se se mnou loučily. Škoda, že musím opustit klid lesa a vstoupit zase do každodenního shonu a spěchu.