Co vyprávělo inkoustové pero-vyprávění (250 +/-50 slov)

    „No teda nevím, jak ty, ale já jsem naprosto znechuceno! Pamatuji si ty úžasné časy… Bylo to jen před pár lety. Má kovová špička jemně skřípala, když se mnou můj majitel psal tu krásnou báseň. Pamatuji si na ta slova: „Mně v hloubi srdce vždycky láska zpívá.“ Jistě chtěl poslat dopis své milované a já mu bylo pomocníkem při vyjadřování jeho citů na zdobený papír. Ale nyní? Podívej se na sebe! Kolikrát jsi mne vzala, naplnila inkoustem a začala psát? Stačilo by pár vět, jen nedokončená myšlenka či úvaha, ale ty prosta jakékoli vděčnosti se raději uchýlíš k modernějším metodám, na staré dobré plnicí pero rázem zapomeneš. Již nezdobí ruku tvou inkoustové skvrny jako známky dlouhého snažení. Nyní jen prsty tvé po klávesnici poskakují neznajíce již téměř pocitu uspokojení z pěkné ručně napsané zprávy. A když už omyl nějaký vetře se do mysli tvé, ty s mou pomocí jen rozmazané klikyháky vytvoříš, aniž by ses styděla či zarážela nad touto skutečností. Což není ti hanba, když zpovzdálí zápisky své pozoruješ? A co dělat budeš, až se klapky počítače vylámou a monitor zčerná? Vrátíš se snad k metodě osvědčené a sevřeš v ruce své zdobenou násadku mou? Nikoli, ty prosit budeš o nový přístroj, abys prsty nešpinila a nenamáhala jemnými pohyby. Copak je tohle nějaká spravedlnost? Dříve pohled psaný rukou tobě milou vykouzlil úsměv na tvé tváři, ale nyní ti prostý e-mail stačí a sama jinému poštovním lístkem učinit radost se nenamáháš. A nejsi jediná, kdo opustil ctnosti předků…“

                Tohle všechno na mě vychrlilo inkoustové pero bez jediného nádechu (ne, že bych nějaký čekala). Zamyslela jsem se nad jeho slovy a dospěla k názoru, že má vlastně pravdu. Opravdu jsme už dost zlenivěli. Vždyť já i práci o plnicím peru píši na počítači.