Pro kamarádku/y

Básníčka složená ve chvíli deprese pro jednu z mých kamarádek, které jsem jí však nikdy oficiálně nedala, protože se mi původně nezdálo dílo tak dokonalé, jak by se pro zmíněnou dívku slušelo a patřilo :) (Resp. přišlo mi trapné někomu dávat báseň). Teď sem tento pokus o báseň dávám pro všechny mé "přítelky", které mi jsou oporou a dávají mi najevo, že o mě někdo někde stojí. Dík moc vám všem!

Jsi slunce moje jediné,

když v depresích se topím.

S tebou vždy smutek pomine

a neplechy zas tropím.

Jsi anděl, který z nebe slít,

aby mne hlídal stále.

S tebou je vždycky lehčí žít, 

jít zase o krok dále. 

Tvůj úsměv vidím v představách,

když není mi do zpěvu,

když duše moje bloudí v tmách,

či když jsem plná hněvu.

Za to všechno ti děkuji,

byť zrazují mne slova.

Když teď nic říct nedokáži,

zkusím to někdy znova.

PS: Neprozradím, komu měla původně být adresována... Tak se nemusíte ptát... :)).