Lakia
Ve třídě panoval obvyklý šum a nikdo nevěnoval pozornost začátku hodiny. Probíralo se nejnovější téma - nový student. Nestává se moc často, že by noví žáci přicházeli uprostřed školního roku, a navíc, měl přijít cizinec. Už dva týdny před tím, než měl nováček přijít o něm kolovaly prazvláštní fámy, které se všechny navzájem vylučovaly. Podle jedné druhačky šlo o nádherného Itala, zatímco mezi čtvrťáky se šuškalo o podivínském a zachmuřeném Rusovi. Jak se však brzy ukázalo, pravdu neměl nikdo a tak trochu všichni.
6. hodinu totiž do třídy prváků vstoupil třídní učitel následován novým studentem. Všem dívkám v té chvíli jistě poskočila srdce, protože onen chlapec opravdu byl nádherný. Jeho nepřítomný pohled a výraz pokerové hráče však křičeli - JSEM PODIVÍN! Inu, kompromis.
Třída se celá utišila jako mávnutím kouzelného proutku a všechny oči se upíraly jediným směrem. Když je učitel vyzval, aby si sedli, ticho se prolomilo, a každý začal řešit vzhled nového studenta s tím, kdo byl právě po ruce. "Ehm..." odkašlal si výmluvně učitel a vynutil si tak pozornost. "Tohle je váš nový spolužák, tak doufám, že s ním budete vycházet. Představ se, prosím." Oslovil studenta a začal se přehrabovat ve svých studijních materiálech. "Já jsem Mabuchi Saito. Pocházím z Japonska." Tím skončil. Učitel vzhlédl. "Dobře Saito, můžeš si jít sednout. Myslím že ve třetí řadě vedle Rossy je místo. Rosso, zvedni prosím tě ruku, ať ví, kam má jít." Ve třetí řadě u okna se do vzduchu vznesla drobná bledá ruka a Saito se za ní vydal. Připadal si jako loď plovoucí mořem lidí za svým majákem a musel se usmát. Naneštěstí si blondýna, kolem které právě procházel, špatně vyložila jeho úsměv a koketně na něj zamrkala. S tou budou ještě problémy, pomyslel si.
Dívka ve třetí lavici, ta, které učitel říkal Rossa, se na něj zkoumavě podívala a opět se zahleděla z okna. Nejevila žádný zájem, tak se Saito posadil a začal si ji prohlížet. Byla celkem malá, tedy oproti němu. On měří zhruba 190cm, zatímco Rossa mohla mít něco kolem 160cm plus mínus, protože seděla a on to nemohl přesněji určit. Měla rovné a lesklé vlasy, spíš černé než hnědé, takové, ke kterým patří kaštanově hnědé oči. Ale její oči byly výrazné a zelené, což ho překvapilo. Byla celkově drobná a nemohl se rozhodnout, jestli je roztomilá, nebo krásná. Nakonec dospěl k závěru, že je obojí. Vyrušil ho ale učitel.
"My všichni víme že Rossa je nesmírně zajímavá, pane Saito, ale mohl byste laskavě dávat pozor alespoň co se týče vašeho místa pobytu?" Saito si odfrkl, ale odvrátil se od Rossy a probodl pohledem tabuli.
"Takže jak jsem říkal. Saito, tvoji rodiče v přihlášce požádali o ubytování. Ředitel to schválil, protože jsi z ciziny, ale vyskatl se problém. Zjistilo se, že v ubytovnách docházelo k únikům plynu a tak jsou momentálně mimo provoz. Rozhodli jsme se tedy, že budeš dočasně bydlet u některého studenta." Tak tohle Saita překvapilo. Byl rád, že konečně vypadl z domova a bude moct bydlet sám a místo toho se teď dozví, že bude sdílet obydlí s nějakým nudným spolužákem. Či ještě hůř, dotěrnou spolužačkou. A jeho obavy se zanedlouho potvrdily. Když se totiž učitel zeptal na dobrovolníky, u kterých by mohl přespávat, zvedl se rovnou celý les rukou. No bezva, řekl si.
Nechte mě teď jenom krátce přiblížit vám smýšlení třídy ohledně sdílení domova s novým žákem, Saitem. A začneme dívkami. Jelikož Saito je opravdu atraktivní mladík, nemůžeme se divit, že ho téměř každá dospívající dívka chce pod svou střechou. Mimochodem, slovíčko téměř tvoří vážně jen jedna výjimka. A jestli jste hádali Rossu, máte ode mě bod k dobru. A teď chlapci. Jejich uvažování je ucházející. Jen si to představte: Každý druhý kluk zvedl ruku a to převážně z jednoho důvodu - upoutat pozornost dívek. No není to roztomilé? Ta druhá polovina hochů, co packu nezvedli, byli buď líní, nebo Saitovi záviděli. Dobře, uznávám, ani jedna strana není moc bystrá co se rozumu týče.
Rossa seděla s hlavou opřenou v dlaních a civěla z okna. Tuhle hodinu měl přijít nový žák a všichni vypadali, jako by se z toho měli co nevidět po... Ona byla ráda, že se dostala na dobrou školu a že má dobré výsledky, to jí stačilo. Duchem už totiž byla dávno doma, seděla zachumlaná v dece a v ruce měla rozečtenou knihu, kterou si včera koupila v knihkupectví. Byla to, jak jinak, tlustá bichle věnující se novodobým genetikům a jejich objevům. Byla plná fotografických dokumentací s dvacetitisíckrát přiblíženými buňkami a tak dál, prostě perfektní kniha pro ní. Prostě jen počká, až se všichni vynadívají na toho cizince a pak nenápadně zmizí domů... nikdo si ani nevšimne, že na poslední dvouhodinovce tělocviku chybí...
Zarachtaly dveře a Rossa se s trhnutím otočila k tabuli. Učitel si položil věci na katedru a začal představovat toho novýho kluka. Rossa se na něj zaměřila a nachvilku jí poskočilo srdce. Bože, vážně byl hezký. Ne hezký ne, byl krásný. Podle vzhledu kned poznala, že je to asiat a po bližším zkoumání si troufla určit ho jako japonce. Měl vlasy černo-hněné, jako ebenové dřevo, ale tak výrazné! A oči neměl hnědé, jako většina asiatů, ale uhlově černé a Rossa nedokázala rozeznat panenku a duhovku. Jeho oči ale vypadaly skoro slepé a trochu jí naháněly hrůzu. Byl vysoký a štíhlý a měl velmi bledou pleť.
Z jeho představování pochytila jen to, že se jmenuje Saito a potvrdil se jí její odhad japonce. Pak až zaslechla učitele říkat: "Dobře Saito, můžeš si jít sednout. Myslím, že ve třetí řadě vedle Rossy je místo. Rosso, zvedni prosímtě ruku, ať ví, kam má jít." Rossa sebou trochu trhla, když padl ortel, a zvedla ruku. Saito se chvíli rozhlížel a pak se za ní vydal a Rosse neunikl lehký úsměv, který mu projasnil tvář a který předvedl u lavice Maileen Cooperové. Aha, takže je to jen nějaký floutek, který mrká na první blondýnu, která mu přejde přes cestu. Pomyslela si Rossa, ale to už stál Saito u její lavice. Zkoumavě si ho prohlédla a zjistila, že zblízka je snad ještě hezčí než od tabule. Cítila krev, hrnout se jí do tváře, tak se raději znovu otočila k oknu a doufala, že si nevšiml jejích rudých ušních lalůčků. Pak uslyšela zvuk přisunované židle a periferně zahlédla, jak si Saito položil ruce před sebe na lavici. Měl vážně velké ruce s dlouhými prsty. Aaaaaaaaaargh! Rossa by se nejradši zapíchla za to co teď provedla.Bože, myslela si... Jak si mohla dovolit nechat se takhle vyrušit?! I kdyby to byl třeba nejznámější model světa, co je jí po tom?! Je to jen děvkař, které sbírá holky né talíře a střídá je jako ponožky! Když si tohle všechno uvědomila, nebyl žádný problém otočit se směr katedra a věnovat se hodině. Saito vedle ní už přeci neexistoval. Pro ni ne.
Prásk! To už učitelovi nevydržely nervy a práskl třídnicí do stolu. „Tak a dost, buď se dohodnete po dobrém, nebo to vylosuju já!“ Hrobové ticho. Všichni ztuhli překvapením a byl to věru impozantní pohled. Před chvílí se totiž strhla mohutná bitva mezi dívkami o to, kam bude nakonec Saito umístěn. A dámy se nebály používat hrubého násilí, kupříkladu připínáčků, podpatků či snad dokonce hřebenů. Co se týče Saita – ten jen seděl ve své lavici a snažil se zamaskovat škubající koutky úst rukou.
Dlouhé vteřiny se nic nebo nikdo nepohnul a potom všechny dívky najednou spustily ruce ze svých sokyň a opět se poskládaly do lavic. Jako poslední se usadila Maileen Cooperová a lodičku na jehlovém podpatku stále držela výhružně v rukou. I Rossa měla práci se svým výrazem, jenže na rozdíl od Saita byla na takovéhle situace zvyklá, takže zůstala v obličeji nehybná.
„Dobrá. Zdá se, že jste konečně všechny dostaly rozum, takže se zeptám znovu. Kdo z vás je ochotný – a pozor, komu z vás to dovolili rodiče – ubytovat Saita?“ Pronesl učitel a probodával pohledem své svěřence. Nějaké ruce se zvedly, ale bylo jich už značně méně, protože filtr v podobě rodičů byl neúprosný. Jenže učitel zřejmě nebyl spokojený. „No tak, mládeži, takhle se nikdy nedomluvíme. Víte co? Projdu si vaše záznamy a rozhodnu sám u koho bude Saito bydlet. Promluvím i s vašimi rodiči, takže vy nebudete muset nic řešit. Ani se hádat, či snad probodávat, že Maileen?“ Ta mu věnovala opravdu velmi ošklivý pohled a pohračovala v zaujatém pozorování svých předlouhých nehtů. „Nuže,“ začal zase učitel, „do konce hodiny máte volno, já si projdu ty složky. Ale neopouštějte třídu a opovažte se dělat bordel!“ Nato se zvedl a odkráčel.
Hned co se za ním dovřely dveře, ve třídě se strhl... no, vlastně bordel. Jenda bruneta z druhé lavice šeptala své kamarádce: „Slyšeli jste to? Prý, že to i domluví s našima! Tohle přece není fér, někdo ho,“ kývla hlavou směrem k Saitovi „ani doma nechce. Já mám dvě ségry a neumim si představit, jak by to pak u nás doma vypadalo.“ Její sousedka jen souhlasně přikyvovala. Maileen Cooperová seděla vzpřímeně, nohu přes nohu a ruce elegantně složené v klíně. Myslela si bůhvíjak není atraktivní a nikdo na světě by jí nedokázal vymluvit, že se Saitovi zalíbila a že bude sdílet obydlí právě s ní. Ach jak naivní někdo může být. Naopak Rossa seděla shrbená na svém místě a byla ráda, že je ráda. Věděla, co je v záznamech napsáno, a také věděla, že to pro ní nevypadá dobře, takže se snažila vyjít z toho s metodou nevidím tě – nevidíš mě. Ale jak se brzy ukázalo, nefungovala.
Dveře se zase prudce otevřely a učitel téměř majestátním krokem vystoupil před třídu. „Všichni víte, že jsem řekl, že to domluvím i s rodiči. Jenže i pro mě, vašeho všemocného učitele, je to jen zbytečná obtíž. Proto mě velmi povzbudil spis jednoho z vás. Rossa totiž bydlí sama, bez svých rodičů a v tom tkví ona výhoda. Méně vyřizování pro mě. Takže Rosso, Saito zůstane – samozřejmě jenom dočasně – u tebe. A ještě než něco řekneš, ne, nemáš žádné právo odmítnout či vznést sebemenší námitku. Rozumíme si?“ Rosse trvalo dobrých deset vteřin než zavřela, otevřela a znovu zavřela ústa a vzmohla se na odpověď. „Ano, rozumíme.“ A její tón byl příslibem hořké budoucnosti pro jejího učitele.
No tak tohle překračuje všechny meze! Nadávala v duchu Rossa když sledovala úlevu na učitelově tváři. Má to přece být učitel, ne? Nemá se náhodou o své studenty starat?! Přestala se soustředit na toho kreténa před tabulí a zaposlouchala se do halasu co ve třídě propukl. Sem tam zaslechla úryvky z toho, co její spolužáci říkali a málem vybuchla vzteky: „Tak to je dost! Vždyť Rossa se nehlásila ani napoprvé!“ No a že vám to došlo, pomyslela si. Víte proč jsem se nehlásila, protože jsem v první řadě ani nechtěla bydlet s tím pitomým, sukničkářským... zarazila se. Teprve teď jí začaly docházet další souvislosti. Jestli bude opravdu Saito bydlet u ní doma, tak tam s ním bude sama?! Copak, copak se tohle vůbec smí? Vždyť i ona sama má docela štěstí že může bydlet ve vlastním bytě, je jim koneckonců teprve šestnáct... Tak tohle bude problém.
Saito byl nejdřív dost zaskočený. Vůbec by ho nenapadlo, že by holka jako Rossa mohla bydlet sama, protože vypadala přesně jako ten typ co bydlí s rodiči ještě ve dvaceti pěti. Ale teď nejenom že nebude mít v bytě žádného dospělého, bude tam mít o dva roky staršího chlapce, který jí shledává atraktivní. Na druhou stranu, jemu to nevadilo. Vlastně mu to přišlo jako nejlepší možná volba. A možná i jako dobrá šance sblížit se s Rossou, která se zdála tak záhadná. Měl téměř bolestivé nutkání zjistit, jak vypadá když se směje, když pláče nebo když má zlost. Chtěl vědět o jejím dětství, její rodině a jejích nejtajnějších přání. Uhranuly ho její vlasy a zhypnotizovaly její oči. Cítil, jak se propadá a zahaluje do jejího starodávného kouzla, které bylo cítit po mletém hřebíčku. Kouzlo. Ano, přesně tak to bylo cítit.
-----------------------------Nová část (2)---------------------------------
Byly teprve čtyři hodiny, ale venku už byla tma, inu, leden je leden. Lidé na zasněžených ulicích se trousili sami, po dvojicích či v malých skupinkách a snažili se co nejrychleji dostat do tepla svých domovů. Mezi těmito lidmi byla i dvojice teenagerů, šli mlčky vedle sebe, chlapec a dívka. No a protože vám všem už jistě došlo o koho jde, můžu ukončit tenhle epickej ůvod.
Saito vydechoval obláčky páry a mnul si prokřehlé prsty. Sledoval Rossiina drobná ramena pár kroků před sebou a to, jak na nich pomalu tají sněhové vločky. Měla na sobě krátký černý kabát s velkými barevnými knoflíky, tlustou a barevně pruhovanou šálu se stejnými rukavicemi, úzké šedé kalhoty s tenkými černými proužky a černé polobotky na podpatku. To jí alespoň trochu přidalo na výšce, ale stále měla hlavu někde na úrovni jeho prsou. Neměla čepici, takže mohl pozorovat vločky, které se jí snášely na vlasy a neuvěřitelně kontrastovaly s jejich barvou.
V duchu se sám proklínal, že nedbal rad ostatních a odjel do cizí země aniž by si pořádně nastudoval jejich klimatické podmínky. Teď tady totiž mrznul jen v mikině a lehké bundě a prsty už skoro ani necítil. Byl by začal i klapat zuby, kdyby si nekousal spodní ret, ze kterého začaly pomalu prosvítat kapičky krve. Ještě pět minut a ty prsty mi upadnou, pomyslel si Saito a pár sekund nato se Rossa zasatvila a otočila. Cchvilku na ní jen koukal, jak tam tak stála a podávala mu svoje rukavice. Měla červené tváře, i když za to mohla asi ta mínus sedmistupňová zima co byla všude kolem, a pohledem hypnotizovala chodník, nicméně ta natažená ruka s rukavicema tam byla pořád. Jen na malou chvíli uvažoval, že se zachová galantně a rukavice si nevezme, ale nakonec vyhrál pud sebezáchovy a on je rozpačitě přijal. Chtěl poděkovat, ale Rossa už byla zase otočená a pokračovala v chůzi, dál po teď už skoro prázdné ulici.
To je ale idiot. Pomyslela si Rossa, jak tak uháněla pár kroků před Saitem. Okamžitě jí začala být zima na ruce, ale přece jenom, Saito neměl ani kabát... No, je to prostě blbec, ale stejně... Rossa doufala že si nevšimnul jak byla rudá, když mu rukavice podávala. I když on si jí možná nevšímá, ona si až moc dobře uvědomovala ty bíle vločky na tmavém podkladu jeho vlasů a že vypadá vlastně strašně roztomile s červenými tvářemi a taky si moc dobře uvědomovala, že za ní právě jde a za chvíli už bude i u ní doma. Tedy, hned co nakoupí na večer. S tím se na Saita otočila „Podívej Saito, jestli chceš dneska nějakou večeři, budeš to tu se mnou muset ještě chvíli vydržet, protože jdeme nakupovat." A ukázala k barevným neonovým nápisům supermarketu na konci ulice. Saito se při té představě mírně otřepal, ale uvnotř supermarketů by mělo být teplo, ne? A šlo se.
Saito byl téměř na pokraji blaha, když tak kráčel uličkou mezi regály, tlačil před sebou vozík a konečně mu po dlouhé době nevisely rampouchy u nosu (či někde jinde...). Právě se chtěl Rossy zeptat, co přesně má znamenat ta nečitelná položka nákupního seznamu, když se k němu Rossa najednou přihnala a stáhla ho s sebou do podřepu. "Pšššt. To jsou oni, zůstaň kde jsi a nehýbej se." Zašeptala, zatímco se krčila za mrazicím boxem - mám já to ale smůlu - povzdychl si Saito, jak k němu začal chlad z mrazáku dolézat. "Kdo jsou vlastni ti oni, počkat, proč se vlastně schová-" nedokončil větu. "Já jsem snad říkala, že se nemáš hýbat! O puse to platí dvojnásob!" Saito naznačil gesto jako že si zamyká pusu a klíč zahazuje, ale Rosse z očí sršely blesky, takže radši sklopil pohled a věnoval se zpytování svědomí a sebelítosti.
"Ala, ale, kdopak se nám to tu krčí v chládku?" Ozval se zlý, samolibý hlas odněhud shůry. Saito i Rossa vzhlédli oba naráz, Rossa okamžitě zbledla, naopak Saito zrudnul. Možná, že by se až tak nic nestalo, kdyby Saito nevyprskl smíchy. "Cha, ha aha ha! Ta-ta věc na t-tvojí hlavě... Muhaha!" A smál se věru mohutně. No ten zas něco podělal, pomyslela si Rossa, předem smířená s tím, že člověk, který po něm bude urovnávat nepořádek, bude ona...
Co se týče toho novýho týpka co se nám objevil na scéně a má "něco" na hlavě, prozradím vám něco víc. To "něco" jsou jeho vlasy, respektive účes. Vlastně má z vlasů vygelovanej obří doutník, z temene mu směřující k čelu a do nekonečná a ještě dál... (Fuííííí! Sbohem Buzzi Rakeťáku!) Abyste rozuměli, tento typ účesu se opravdu velmi, velmi často vyskytuje v japonských mangách a jejich vlastníky jsou většinou mafiáni a zlí hoši. Tak se budu držet stereotypů 
Rossa se krčila u toho mrazáku a přemýšlela o vhodné alternativě. Kdyby s sebou neměla Saita, útěk by se zdál nejlepší volbou. Naneštěstí, Saito tu byl, z masa a kostí a bohužel i s pusou. Pusou, která nepřestávala trousit pobavené poznámky směrem k držiteli toho podivného účesu. Ten zatím pomalu ale jistě rudnul a zatnuté pěsti se mu roztřásly. Saito si toho na rozdíl od Rossy nevšiml, čehož si pro změnu všimla ona a rychle ho odstrčila stranou, aby neschytal ošklivou ránu do tváře. Zatímco Saito se pomalu vydýchával a přestával smát, Rossa se vztyčila do své ne až tak dominantní výšky a pohlédla tomu klukovi do očí. "Copak, copak, Denieli. Stýskalo se ti?" Nato, že byl o dobrou hlavu větší zněl její hlas celkem útočně, pomyslela si a stejně tak i ten kluk, Deniel. Přistoupil k ní ještě o krok blíž a na tváři se mu usídlil ošklivý úsměv. "To víš, že jo, Rosso. Po tobě se musí stýskat snad každému, kdo tě potká, ne?" Uniklo mu uchechtnutí a oči se mu zúžily. Rosse došlo, že se ho jen tak nezbaví, ale v supermarketu tropit scénu nechtěla, proto se otočila na Saita. "Saito, já a tady Deniel si musíme jen trochu pokecat, takže tady máš seznam co je potřeba koupit a nějaký peníze. Bude to jen pět minut, tak to zatím dokup a počkej na mě u vchodu." Podala mu nákupní seznam a pětistovku, otočila se na podpadku (doslova) a vyšuměla do davu lidí u pokladen. Saito za ní jen nevěřícně zíral a v ruce třímal peníze a kus papíru. No to snad nemyslela vážně! Teda, přišlo mu, že je trochu divná, ale žádná normální... zarazil se. Rossa přece normální nebyla, to už došlo i jemu.
Rossa se mezitím protahovala mezi postarším párem a házela omluvy na všechny strany, stejně jako se ze všech stran na oplátku ozývaly urážky a nadávky. Deniel šel pár kroků před ní, každou chvíli jí jeho béžové sako zmizelo z dohledu. Ani jednou jí hlavou neprobleskla myšlenka na útěk. Zaprvé, Saito by k ní domu netrefil, ani kdyby tam ukazovaly svíticí šipky a za druhé - no, prostě to neměla v povaze. Málem by ale zapomněla, bylo tam i za třetí. A to, že Deniel by jí jednoduše utéct nenechal.
Tehdy, když se Saito rozesmál to naprosto chápala, i jí bylo do smíchu, když se s Denielem prvně potkala. Ale smích ji brzy přešel, protože Daniela hrubě podcenila. On totiž, jakožto syn ne zcela čestného politika, měl na povel celou armádu poskoků a ani on nebyl zcela nepoužitelný, když přišlo na věci jako vyhrožování či vydírání... každý má své skryté talenty.
Rossa se vrátila ke dni, kdy Deniela potkala poprvé. Mohlo to být tak před půl rokem, pěti měsíci, tak nějak. Šla zrovna z knihkupectví domů, bylo už hodně pozdě. Začetla se a zůstala tam až do zavíracích hodin. Teď byla tma jako v pytli, něco málo po desáté večer a Rossa děkovala bohu za pouliční osvětlení. Její byt nebyl úplně v pěkné čtvrti a vlastně to bylo to jediné, co jí na jejím bytě vadilo. Proto nasadila rychlé tempo a hodlala překonat poslední metry ke dveřím rychlostí blesku, ale zastavil ji výstřel. Zastavila se a dech se jí zrychlil. Pud sebezáchovy a vlastně celá její mysl jí hnala ke dveřím, stačilo zasunout klíče do zámku a otočit. Ale něco v ní si řeklo ne a ona nebyla schopná se pohnout. Stála, dýchala a nehýbala se. Vybavila si ten výstřel, přemýšlela, odkud přišel až si nakonec byla jistá, z jaké uličky to bylo. A pak, místo aby jako hodná holka odemkla dveře a pak se třásla doma pod peřinou, se otočila a rozběhla se směrem ke garážím za rohem. Tolik k tomu takzvanému pudu sebezáchovy, pomyslela si.
Došla až na konec slepé ulice s garážemi a zastavila u hustého křoví, které hradilo cestu. Většina lidí by si řekla, no faj, slepá. Jenže Rossa a zřejmě ještě někdo věděli, že mezi koncem garáží a křovím je úzký průchod, kterým se dá pokračovat na nekrytý plácek za garážemi. Nikdo tam nechodil, nikdo o tom nevěděl a i kdyby věděl, rozhodně by tam střízlivý nepáchnul. Ptáte se, proč o tom místě Rossa ví? Inu, když byla ještě malá a otravná (dobře, otravná nebyla, vlastně byla velmi, velmi introvertní) holčička, často sem chodívala, vylezla na střechu garáže a pak jen seděla a koukala... přes den na mraky, po nocích na hvězdy a někdy i sledovala, jak den pomalu přechází v noc. Naopak jen zřídka.
Takže teď se, po mnoha dlouhých letech, znovu protáhla škvírou a nenápadně nakoukla za roh pomocí zrcátka. Vlastně ho ani pro jiné účely s sebou nenosila, ze zkučenosti se naučila, že strkat hlavu za roh je nebezpečné. Jizva nad pravým obočím mluví za vše.
To co viděla jí trochu překvapilo. Trochu víc. Zády k ní stál muž, vlastně jen černá silueta muže, a jemu u nohou leželo tělo. Bezvládné tělo. Nedýchající tělo. Rossa ztěžka dýchala, srdce jí mocně bušilo do žeber. Pár metrů před ní ležel mrtvý člověk. Pak si všimla dalšího člověka, opíral se o garáž a také ztěžka dýchal. Připadal mi o trochu mladší než ta osoba zády. Málem vykřikla strachy, když ten zády promluvil: "Ale no tak, Denieli. Je ti přece šestnáct, no ne? Musíš si na zabíjení zvyknout, vždyť bez toho bych teď nebyl kde jsem. No jen se na mě podívej, druhý nejdůležitější člověk v zemi!" Na toho druhého to moc dojem neudělalo. Sehnul se a začal zvracet. Ten první se rozesmál." Vidím, že maminka tě asi moc rozmazlovala... s tou courou si to pak vyřídím! Takže, nechám tě tady s tím..." kopnul do těla před sebou, "odpadem, ať si trochu provětráš hlavu. Do rána ať seš doma!" S tím se otočil a Rossa nemohla uvěřit vlastním očím. Ten vrah nebyl nikdo jiný než premiér, kterého ještě v ranních zprávách viděla smát se na kdekoho a přednášet volební programy svědčící o nekonečném míru a stoprocentním nárůstu ekonomiky. Její představa o světě byla touto dobou už slušně otřesená, ale tohle byla poslední kapka. od té doby si už nic nenalhávala a od té doby se také ještě více vzdálila okolnímu světu.
Jak se tak utápěla ve vlastních myšlenkách, muž se rozesmála a vytrhl jí z úvah. Šel přímo k tomu rohu, za kterým se schovávala, ale zřejmě ji ještě nezaregistroval. Schovala tedy rychle zrcátko a myslela. Kam může utéct? Věděla, že zpět na ulici to nemá cenu, tam nebylo kde se schovat a než by doběla za roh, on by ji jistě spatřil. A jestli má pistoli, tak... sbohem, Rosso. Navíc, mohl by slyšet šustění křoví. Rozhlédla se a pomalu ztrácela nervy, jak se těžké kroky blížily. Nakonec zvolila poslední možnost. Postavila se čelem ke stěně garáží a odrazila se, rukama se zachytila plechu na střeše a pak se vytáhla nahoru. Děkovala nevím komu, že jako malá tak často lezla po střechách, římsách, stromech a vlastně po všem. držela se nízko, ležela na zádech, tišila dech a sledovala hvězdy. Tohle bylo vážně o fous. Být o pár vteřin pomalejší, ležela by zřejmě na zemi stejně jako ten nebožák dole. Kroky toho muže, toho vraha co podváděl celý její národ, se pomalu vzdálily a zanechaly jí samu v temnotě.
--------------------------------Další (3.) část----------------------------------
Moment samotnou? Vzpomněla si na toho druhého muže, co stál více u zdi garáže a potom se pozvracel... Vduchu znovu a znovu proklínala samu sebe jak se plazila k okraji střechy a pak jen malinko nahlédla přes okraj. Stálo jí to hodně úsilí, aby se zase rychle nenaklonila zpátky, ale tak byjí ten muž, vlastně ještě chlapec, co stál pod ní, zaregistroval spíš. Ten kluk byl předkloněný a těžce dýchal, tělo stále před ním. Rossa se na mrtvolu podívala a zase se rychle odvrátila. Mrtvého člověka nevidí prvně, ale stejně jako každou jinou dívku jí to vylekalo.Pak... Sakra, bylo to jediné na co stihla pomyslet, než se plech na kterém ležela a který byl na kraji lehce sešikmené střechy uvolnil a zklouzl dolů. Ten kluk to zaslechl a stihl právě v čas uskočit, aby ho rezavý plech nepořezal. Naopak Rossa si rukama kryla hlavu a doufala, že nespadne nějak blbě. Dopadla na kolena a hned sebou švihla o zem, hlavou kousek od nehybné ruky.
Okamžitě se posadila a trochu se jí zatočila hlava, možná má lehký otřes mozku... Nedokončila myšlenku a ten kluk jí ne příliš jemně popadl za zápěstí, vytáhl jí na nohy a pak s ní praštil o zeď garáží. Předloktím jí přitlačil krk ještě více ke stěně, takže se země dotýkala jen špičkami prstů a bradu měla hodně zvednutou."Co tu sakra děláš!" ptal se ten kluk hysterickým šepotem. Rossa nemohla přijít na vhodnou odpověď, ale kluk byl nejspíš milovník monologů, protože když už chtěla konečně odpovědět, že se prochází při měsíčku, pokračoval: "Špehovala si! Pracuješ pro poldy? Nebo bulvár?" Cože? Pomyslela si Rossa. Copak by někdo alespoň průměrně inteligentní lezl do křoví a po střechách a vůbec jen aby mohl šmírovat na nějakého politika? ... Asi ano. "N-No, tedy, já vážně..." bránila se dosti bezúčelně Rossa. "Tak řekni, kolik ti za to dali?! Nebo možná nás teď budeš vydírat?! Kolik chceš?!" Tak tohle už pomalu dosahovalo všech mezí. možných i nemožných. "Tak podívej. Já nejsem ani polda, ani potrhlej novinář ani slídil, šmírák nebo tak něco. A ani vás nechci vydírat, i když byste si to asi zasloužili..." kývla jsem směrem k té mrtvole na zemi. "Nicméně jsem jenom slyšela výstřel a šla jsem se podívat odkud přišela a no..." Vypadalo to, jako by konečně pochopil o co jde. Jeho sevření povolilo a on se opřel o zeď vedle ní. Zdálo se, že se uklidnil, ale celý se třásl. Rossa už v té době něco o medicíně věděla a tak jí došlo, že zachvíli upadne do šoku. Sakra.
Přemýšlela. Co s tou mrtvolou? Ona sama nemá šanci se jí zbavit a s klukovou pomocí počítat nemůže. Už se sotva držel na nohou. Nakonec dospěla k závěru, i když věděla že je to blbost. Něco, co by nikdy dělat neměla. Ale její srdce, přestože tak studené, nebylo z kamene. Proto si dala chlapcovu ruku kolem ramen a vzala tak na sebe velkou část jeho váhy a vydali se k ní domů. Blbost, říkala si pak celou cestu.
Bydlela ve druhém patře a výtah už pátým rokem nefungoval, takže když za nimi konečně zabouchla bytové dveře a čistě z paranoi zamkla, byla na pokraji fyzického zhroucení. Sppolu s tím klukem padla na podlahu a dobrých deset minut jen tak ležela. Cestou se dozvěděla, že se jmenuje Deniel - musela ho stále nutit k mluvení, aby se úplně nezhroutil. Po deseti slastných minutách kdy jí bolel každý kousíček těla, se postavila s pomocí dveří za zády na nohy a doklopýtala se dál do svého 2+kk příbytku. Vytáhla dvě sklenky a láhev whiskey. Ona nepije, téměř - opravdu jen téměř - nikdy. Ale její opatatrovník, který jí chodí jednou měsíčně kontrolovat, pije často. Velmi často. Rosse připadalo, že je to spíš naopak. Ona opatruje jeho.
Nalila tu zlatavou tekutinu do obou sklenic a svojí do sebe kopla najednou. Cítila jak jí tvrdý alkohol spaluje hrdlo a pálí v žaludku a kupodivu jí to bylo příjemné. Pak odložila svojí sklenici a s tou druhou v ruce došla až k Denielovi. "Otevři pusu." řekla, ale Deniel nevypadal, že by to zvládnul. Tak mu Rossa stiskla čelist a ta se rozevřela. Nalila mu whiskey do úst, zavřela je a rychle mu ucpala nos, takže musel polknout. Rozšířily se mu oči, když si uvědomil, jak to pálí. Ale neviplivl nic a Rosse se ulevilo. Ještě aby po něm něco uklízela...
Pak se opět vrátila do obýváku, smetla z gauče všechny polštářky, přehodila přes něj prostěradlo a pak pomohla Denielovi vstát. Dovedla ho k posteli a uložila ho na ní, sundavajíc mu lehkou budnu a mikinu. Rozepla mu košili, stáhla mu boty a ponožky a pak ho zabalila do deky. Stále se ale klepal, jenže ne zimou. Rossa si povzdechla, přikryla ho další peřinou a šla pro další alkohol. A další. Po třech sklenkách klepání ustalo a Deniel usnul. Spal neklidně a dokonce mluvil ve spaní. Došla tedy do koupelny, natočila kyblík studené vody a popadla pár ručníků. A pak další dvě hodiny seděla u gauče a otírala z čela a hrudi pot nějakého cizího člověka. Pardon, cizího Deniela.
Druhý den ráno se Daniel sebral, poděkoval a překotně opustil její bydliště taxíkem. Rossa jen seděla v koženém křesle, byla zabalená do deky, koukala neznámo kam a v ruce svírala poloprázdnou sklenlu whiskey. Za celou noc byla tahle již čtvrtá.
Od té doby potkala Deniela ještě několikrát. Zřejmě mu podstatně narostlo sebevědomí, protože při každém jejich setkání jí odtáhl do nějaké temné uličky a tam jí vyhrožoval, že jestli cokoliv "práskne", tak je mrtvá a budou jí ožírat krysy někde v kanále. "Jo, jasně..." odbyla ho Rossa vždycky, neboť věděla, že Deniel je jen naštvaný, že tu noc takhle ztatil nervy a ona ho tak viděla, ba co víc, starala se o něj jak chůvička. Podle Rossy to byl vlastně celkem milý kluk.
Mimochodem, jestli vás zajímá, co se stalo s tou mrtvolou, fakta jsou následující: Ve 23:12 hod. zavolal kdosi na okresní pobočku policie z telefoní budky s anonymním hlášením, že ve Staré Čtvrti na Železném nábřeží byla slyšena střelaba. A jelikož to nebylo první nahlášení zmíněné střelby, vyrazil policejní tým prohledat okolí. A po sedmi hodinách usilovného pátrání se za garážemi našlo tělo pětačtyřicetiletého Richardy Sternse, původně majitele soukromého zámečnictví, které však zkrachovalo a podnikatel skončil v dluzích. Případ byl nechán otevřený pro nedostatek důkazů, jelikož nikdo nevěděl, od koho si Richard Stern vlastně půjčil.
Rossa se vynořila z víru vzpomínek, když do ní vrazil nějaký mladík u kasy. Omluvil se a ona se jen usmál, že to prý nevadí. Sledoval jí pak pohledem dokud nevyšla za Denielem do tmy a chumelenice venku.