(Ne)šťastná až na věky
Irin vesele vyběhla ze školy a posadila se na schody, jak to dělala vždy, když čekala na svůj odvoz v podobě nablýskaného stříbrného Volva. Měla velmi bohaté rodiče a tak byla zvyklá na přepych, ale i přesto z ní nebyl rozmazlený fracek, jak si většina lidí myslela. Měla plno přátel, ale nedokázala by o nikom z nich s jistotou říci, jestli mu na ní záleží, či ne.
Ona teď sama čekala na schodech, zatímco se její přátelé pomalu rozcházeli domů. Její nejlepší kmoška Niss k ní přiběhla. „Tak co? Za jak dlouho pro nás někdo přijede? Už se mi nechce čekat! I když… Thomasova přítomnost není špatná.“ Rozesmála se hlasitě Niss. Irin se znepokojeně podívala na hodinky. „Diego tu měl už dávno být! Ale neboj, on přijede.“ Nechtěla svou kámošku zklamat. „OK.“ Pronesla smířlivě Niss a odběhla zase za Thomasem, což byl její nový „objev“ na který byla moc pyšná. Irin seděla samotná na schodech a přemýšlela, co Diega (jejího řidiče) tak zdrželo.
Uplynulo půl hodiny. Irin stále seděla na schodech a přemítala. Ohlédla se po Niss a zjistila, že kamarádka potichu odešla s Thomasem a nechala ji úplně samotnou na ztichlém školním dvoře. Byla znepokojena tím, že Diego nepřijel, ale řekla si, že déle čekat nebude a Diegovi to za tenhle kousek pěkně zavaří. A tak se vydala do kopce, směrem k vile Smith, která se majestátně tyčila za městem na sever od školy a ke které náleželo nejhezčí arboretum v okolí. To byl její domov. Tam vyrostla a znala tam každou služebnou a každého komorníka, i každý strom v arboretu.
Šla dlouho. Nebyla na chůzi zvyklá. Konečně v dálce zahlédla kouř, který jistě stoupal z komína v levém křídle vily. Zrychlila. Už se těšila, až obejme taťku a vyklopí mu, jak ji Diego nechal potupně čekat, jako by nevěděl, kdo ona je. Je přece dcera nejbohatší rodiny ve městě! Její otec vlastní továrnu na oblíbené dětské hračky! Ona není jen nějaká obyčejná holka! To vše si rozhořčeně opakovala a spěchala k domovu.
Prošla lesíkem, který odděloval vilu od zbytku města. Do nosu jí najednou udeřil těžký štiplavý dým. Irin přemýšlela, co je zas toto za zradu. Její nálada byla zcela zkažená. Dneska si to někdo odskáče! V tom měla pravdu. Všichni si to odskákali…
Vyšla na příjezdovou cestu a strnula. To co viděla, se podobalo noční můře. Na místě, kde kdysi byla překrásná drahá vila, teď byly jen vypálené a na nějakých místech ještě hořící trosky. Všude byl černý dým, ale ten Irin nebránil, aby se s křikem nerozběhla směrem k dřívější vile. „Mami! Tati!“ volala zoufale a přikrývala si při tom ústa šátkem, aby se neudusila. Po tvářích jí tekly proudy slz. Doběhla k hlavním vstupním dveřím, které ještě celkem držely tvar, a vběhla do ohořelé vstupní síně. Zaječela tak, že se z lesa vzneslo hejno vystrašených ptáků. Na podlaze se válely tři ohořelé mrtvoly se zbraněmi ve zčernalých rukou. Irin otřesená a v hysterii běžela přes trosky stropu do obývacího salónu, kde matka často pořádala své čajové dýchánky. Z hrdla se jí vydral srdcervoucí křik. Na čalouněném křesle seděla mrtvola s hrudníkem prostříleným kulkami a s ohořelými končetinami. Na levé ruce se jí třpytil prsten, který Irin dobře znala… Matčin zásnubní.
V tu chvíli za ní něco zapraskalo. Ohlédla se. Hleděla přímo do hlavně masivní stříbrné pušky.